Miloš Zeman porazil Jiřího Drahoše, vyhrál o 150 tisíc hlasů. Nad slušností a argumenty zvítězily lži o Drahošově vítačství. 

Oproti prvnímu kolu dostal Drahoš o 1,3 milionů víc hlasů, Zeman o 800 tisíc. Tihle voliči navíc buď nevolili v prvním kole (účast v druhém kole byla větší), anebo volili někoho jiného než Drahoše a Zemana. Je překvapující, jak velký podíl z těchto v uvozovkách přebytečných hlasů získal Zeman – tedy od lidí, kteří ho v prvním kole nevolili.

Analytici a hlavně výzkumníci budou teď zkoumat, jak se to stalo a čím si Zeman ty hlasy získal. Není to ale akademická otázka a téma pro komentáře a sociologické a politologické studie, je to výbušný politický materiál. Tyhle volby byly demokratickým světem vnímány tak, čím opravdu byly, totiž střetem konceptu provýchodní inklinace s prozápadní. Nenamlouvejme si, že to je jinak a že posilování provýchodní inklinace skončí Zemanovým setrváním na Hradě. Navíc, ona na provýchodní možná ani tak nesílí, jako slábne ta prozápadní: silové prosazování aliance franko-německé budí obavy stejně jako slabošské změny v postojích Německa ve věci imigrační politiky. Naše společnost už není ten vyjevený dav z devadesátých let, radostný z aktu, že ruský okupant vytáhl paty. My jsme dnes součástí Západu, ovšem politické vazby jsou nevyjasněné. S jakou vážností asi elity v Davosu na neformální a neoficiální půdě přijaly argumenty Andreje Babiše o nebezpečnosti kvót? Pár hodin nato Berlín opět otočil kormidlo a koncept kvót potvrdil v naději, že se slepí velká koalice, v níž bude malý diktovat agendu velkému.

Voliči potvrdili Miloše Zemana v naději, že je to chlapák, který nás svou širokou hrudí ochrání. Skutečnost je taková, že je to demagog, který se na oprávněných obavách přiživil a pro odstranění hrozeb nemůže udělat vůbec nic.

Ale tak už to zpívali Voskovec s Werichem ve třicátých létech v písničce o spásonosném oslovi: my věříme oslovi, jen když nás ten osel hlučně osloví.