Velmi rozumně vyhlásil český ministr zahraničí neutrální postoj k událostem ve Španělsku, kde vláda silou zabránila konání soudně zakázaného referenda o nezávislosti Katalánska. Neutralita je zcela na místě. Je to příklad problému, ve kterém mají obě strany pravdu. 

Španělská ústřední vláda koná svoji základní povinnost, totiž snaží se udržet celistvost země, již dostala demokratickou cestou do správy. Soudní moc je jeden ze tří pilířů demokracie a policejní moc patří k moci výkonné. Naproti tomu se na našem kontinentě od dob francouzské revoluce bere vážně hlas lidu, jakkoli je někdy vyjádřen nestandardními cestami. Jde o to, že lidé mají nejen pracovat a ctít zákony, ale mají se i cítit dobře. Přinejmenším hodně slyšitelná část Katalánců se dobře necítí a to je problém.

Lubomír Zaorálek tedy je neutrální a v podstatě by to bylo komické, kdyby nebyl. Nějaký konstruktivní postoj bude ale muset zaujmout Evropská unie. Separatistické snahy jsou v přímém protikladu momentálně převládajícího politického konceptu, směřujícího k okleštění práv národních států a vytvoření federalistické struktury s perspektivou dalšího slučovacího procesu. Z pohledu této logiky bude muset Unie španělskou vládu podpořit, třebaže obrázky ze střetů s policisty nejsou pěkné. Je to oheň k ohřátí nejedné polívky. A nezapomeňme, že Katalánci nejsou jediní, kteří mají mezi sebou stoupence ideje samostatného státu. Jsou tu i Baskové a ti se ještě historicky nedávno ozývali – extremistické řídlo – velmi hlasitě, přičemž tito Baskové mají své nedefinované území na území dvou unijních států, tedy Španělska a Francie.

Jestliže je pravděpodobné, že Unie španělskou vládu podpoří, vyvstane kontrast k jejímu postoji vůči Polsku. Kdyby tamní vláda nasadila proti demonstrantům vodní děla a policisty s gumovými projektily, těžko si představit, jaký tanec by nastal.

Nejspíš uvidíme vícerychlostní Evropu v praxi – co je dovoleno jedněm, je upíráno druhým.