Měl bych asi k vykročení do nového roku 2018 napsat něco nadějného, ale nějak mi nadějeplný inkoust ne a ne ukápnout z pera. Spíš to vypadá, že se jisté obecně známé, ale neřešené svízele ještě rozrostou až k hranici neřešitelnosti, pakli ji už nepřekročily.

Pokračující přelidňování v právě nejchudších, nejzaostalejších částech světa, z toho plynoucí snaha tamních populací vyvléknout se z obojku chudoby a zmatků útěkem do zatím ještě jakž takž spořádané, blahobytné Evropy, k tomu patálie s islámem, nabyvším nového sebevědomí… z toho nekouká nic moc kalého. Ti však, kdož si osobují právo být mluvčími veřejnosti, se rozhodli na signály doby nereagovat; a kdo by se přece jen odvážil, vyslouží si titul populisty. Je až úděsné, co se najednou všude vylíhlo populistů, ač ještě nepříliš dávno se slovo populismus téměř nevyskytovalo. Nebo snad právě proto? O čem nikdo neví, co přesně znamená, z toho může být dobrý klacek do ideologické pranice. Svého času jsme mívali úchylkáře a revizionisty, no, a teď je to samý populismus a populista.

To se ale týká spíš západnější Evropy; v zemích Koruny české je poslední dobou pozorovatelná jistá únava z demokracie. Dá se pochopit: tak hrozně dlouho demokracii trvá, než doklopýtá k použitelnému rozhodnutí. Nekonečné tahanice mezi partajemi i uvnitř partají a jako výsledek zase nějaký nemastný, neslaný guláš… není divu, že se občan začíná rozhlížet, jak by se lenivá kobylka demokracie dala popohnat k bystřejšímu cvalu. Ne snad nahradit něčím říznějším, na komando; jen popohnat. V takovém rozpoložení myslí se může stát, že do popředí veřejného zájmu vystoupí někdo úspěšný. Podnikatel, finančník, kdokoli takový. Oznámí demokratickými procedurami unavenému publiku, že by tedy vzal na sebe i starost o věci politické. Ne že by musel; je dost bohatý, než aby něco musel. Že však má zkušenost s řízením svého podniku, jejž pozvedl natolik, že je schopen konkurence s kterýmkoli obchodně-průmyslovým sdružením v Evropě i v zámoří; a nyní že by byl ochoten užít jí k dobru tohoto státu a jeho obyvatel.

A může opravdu být, že takto vylíčená osoba nechová žádné pokoutní úmysly. Že naopak jde o člověka obětavého; mohl by v klidu užívat svého cílevědomou prací nabytého bohatství, ale on na sebe dobrovolně bere takovýto nelehký kříž. Přesto je záhodno zpozornět. Nikdo nezná dokonale hlubiny své duše, o nikom nelze předem říci, co s ním udělá vzestup do vysoké pozice ve státním organismu. Tím, že se o ni hlásí, poukazuje na své sebevědomí, vyvinuté možná až nadměrně; a leckterý příklad ukazuje, v co se může rozrůst vysoké sebevědomí v kombinaci s mocí: v pocit oprávnění vést společnost k jejímu dobru dle vlastního zdání, na názory jinak smýšlejících nehledě. To ovšem znamená vzít věci pořádně do vlastních rukou, a… pokračovati netřeba, domyslí si jistě každý sám.