A vlastně nikdo neví, kdo s tím přišel. Politická odpovědnost je buď na Radkovi Johnovi, nebo na současném ministrovi vnitra Janu Kubicovi. Ani jeden, ani druhý se k tomu nehlásí.

Celá věc je samozřejmě diskutabilní. V některých společnostech se příjmy zveřejňují v míře pro nás nepředstavitelné. My na to nejsme zvyklí. Na jedné straně, státní správa potřebuje špičkové manažery a ti samozřejmě zaslouží za mimořádné výkony mimořádné ocenění. Pokud by tomu tak nebylo, moc špičkových manažerů bychom ve státní správě nenašli.
Otázka je, kolik jich tam je. Je těžké posuzovat výkon státních institucí. Ještě to jde tam, kde je stát v přímém kontaktu s veřejností, například železnice nebo pošta. Ani v jednom, ani v druhém podniku to na špičkové řízení nevypadá.

Podškrtnuto, sečteno, málokdo u nás věří, že si ti lidé opravdu mimořádné odměny zaslouží. Konec konců, sám Radek John prokázal neobyčejnou štědrost za dobu svého kratičkého období v čele rezortu vnitra. Výsledky ovšem nejsou vidět, pokud nebudeme počítat tramvaj, kterou jeho automobil naboural, když ho vezl večer na raut.

Americký velvyslanec se přimlouval za výrobce léků
Je to taky taková bouře ve sklenici vody. Mají u nás být zavedené elektronické aukce na léky a ty by měly ušetřit výdaje na zdravotnictví až o pět miliard ročně. O tolik přijdou výrobci léků. Jejich zisky budí nelibost a podezření, a proto lobbing ze strany velvyslance Normana Eisena nevyvolá moc sympatií. Ale, rozumně uváženo: kéž by i naši velvyslanci by\li na svých zahraničních postech aktivní při prosazování českých obchodních zájmů. I to je důvod, proč je tam máme, ne? No a velvyslanci Eisenovi se řeklo „ne“ a to taky stačí. Pokud bylo míněno vážně.