Lessyho případ je něco, v čem je těžko se vyznat. Z vnějšího pohledu je ten obraz následující: českou reakcí se stává princip "dám to k soudu". Bohužel se to týká i samotného řízení státu. Parlament schválí zákon a ti, kdo prohráli, šup a osloví Ústavní soud. Policejní prezident někde něco řekne a šup, je za to žalovaný. Jsme ve státě, kde blahobyt nastane, až všichni dostanou přidáno a spravedlnost nastane, až bude každý každého žalovat.

První meta je zatím v nedohlednu, k té druhé se blížíme.

Soudy by měly mít větší rezistenci vůči soudním podáním. Jsme v paradoxní situaci, kdy si soudy nevědí rady s případem, když někdo byl přistižen v paklem peněz o velikosti nepředstavitelné pro normálního smrtelníka, a rozebírá se, jestli věděl nebo nevěděl a zdali cinkalo nebo necinkalo. Proboha, kdo z nás viděl dohromady v jednom paklu sedm miliónů? No a na druhé straně se řeší, zdali policejní prezident řekl to či ono a zdali ho ministr vyhodil právem nebo neprávem.

Petr Lessy svoji kauzu vyhrál a teď jde o to, jestli se dočká odškodnění a navrátí se do služby. Budou dva prezidenti? To nikdo neví.

Jedno víme jistě, nebo přinejmenším s velkou pravděpodobností: odpovědnost neponese nikdo.