Je to zjevně úvod do seriálu oslav konce druhé světové války, která fakticky byla válkou jedinou. Německý nacionalismus způsobil zahájení masakru, který vedl k rozvrácení světového řádu a ten se pak spojil se socialismem. Výsledkem byl světový konflikt a jako vedlejší produkt zmíněná továrna na smrt. Nebyla jediná, zdaleka ne. Nicméně Osvětim získal v hitparádě smrti čelné místo.

Výročí by nepoutalo tolik zájmu nebýt toho, že se ve světě v v Evropě zvlášť zvedá nová vlna antisemitismu. Podnícena je muslimským rasismem a ten je podporován levicovými formacemi v naději, že se budou moci o islamistickou bojovnost opřít a s její pomocí že levice dosáhne na páky moci. Je to koncept sebevražedný, protože islám sice nenávidí židy nade vše, ale ďaury jen o málo méně. Jak Islámský stát zatočil s homosexualismem a genderismem, jsme viděli v přímém přenosu. Islám coby budoucnost Evropy se s ideou nevázaného individuálního sebeurčení opravdu nesnese. Slovenská prezidentka Čaputová zaplakala při ceremonielu v Osvětimi, ale měly by jí zbýt slzy nad osudem obětí, které dosud čekají na vražedný nůž. A bude jich hodně.

Nizozemský premiér se při té příležitosti omluvil za to, že stát za okupace Židům nepomohl. Spíš než plané gesto by pomohla jasná podpora dnešní ohrožené menšině. Té spalovací pec nehrozí. Volí odchod do Izraele. Spalovací pece tam Židům připravují státy okolní, nepokrytě pak Írán a pokrytě palestinská samospráva, najmě pak Hamás. Evropská unie tu ideologii pomáhá financovat, nahlédněte do ukázek učebnic palestinských dětí, na internetu jich najdete dost.

Ještě k tomu vyhlazovacímu táboru. Nelze dost akcentovat fakt, že tohle vraždění se lišilo od běžných pogromů, jakých bylo v Polsku, Rusku i na Ukrajině víc než dost. I tam se občas do věci vmísil stát, ale spíš nepřímo, pletichářsky. Němci ale vyvinuli průmyslové vraždění, a to opravdu nikdy před tím a chválabohu nikdy po tom nebylo. Dnes se za to kají a je to bezpochyby účinné – a ojedinělé. I to je pro ně typické, když něco dělají, dělají to důsledně. I to pokání.

Slušelo by se ale, aby se káli nejenom za činy – přece jen to jsou činy lidí, kteří už nežijí, a z těch, co jsou dosud na světě, jsou jen mátohy na kraji hrobu. Měli by se zamyslet nad svou základní vlastností. Hrůzná je právě ta jejich důkladnost a důslednost. Němec si jednou za padesát, šedesát let něco usmyslí a pak to začne realizovat. Hlava nehlava. Momentálně je to zelený svět. Před tím to byl hnědý svět, po válce na východ od čáry rudý svět. Vždycky důkladný a fungující.

Za to se ale kát nebudou. Nějak je to ani nemůže napadnout. Jsou na to pyšní a pohrdají jinými, že takoví nejsou.