Je kupodivu, kolik toho stihl jediný člověk v krátkém časovém sledu: udělal ostudu na státní návštěvě v Číně, pak zostudil princip udílení státních vyznamenání dekorací svých okrašlitelů a pak zahltil mikrofon veřejnoprávního rozhlasu oplzlostmi. Mluvčí Hradu Jiří Ovčáček dostal nevděčnou úlohu vyrobit z této veleostudy zásluhu.

A zadařilo se: prezident se prý chtěl přiblížit světu svých odpůrců. To je tak nehorázná pitomost, že si zaslouží rozbor ze strany odborné veřejnosti – měly by se spojit síly psychologů a psychiatrů, aby učenci rozkryli pozadí této konstrukce. Duchovním otcem je zřejmě hlava státu sama, jelikož už v inkriminovaném rozhlasovém pořadu se vymluvil na knížete Schwarzenberga, že prý mluví taky tak. Jenže co je dovoleno bohovi, není dovoleno volovi. Je třeba velké noblesy, aby si někdo mohl dovolit peprné slovo použít a nevyznělo to trapně. O noblese se nedá u Zemana mluvit, a proto to podle toho dopadlo.

Pan Ovčáček je figura hodná politování, stejně jako všichni, kteří musí na Hradě asistovat u všech těch nejapností a nechutností. Svět se bude točit dál a ani na praktickou politiku nemá Zemanovo chrapounství žádný vliv, je to prostě trapná figura na Hradě. Ale pozor: dostal se tam všelidovou volbou a šeredně se mýlí, kdo si myslí, že nemůže být hůř. Zeman je neskonale hloupý politik a pokazí, na co sáhne, naposledy to byl pokus o vnitrostranický puč v sociální demokracii. Bůh nás ale chraň, pokud si lid zvolí někoho, komu sice nebudeme muset tečkovat projevy, ale bude nejen zlý, ale i chytrý? Dovedete si představit takového Okamuru na Hradě? Já bohužel ano.