Obvodní soud pro Prahu 3 dal zapravdu současnému ministrovi kultury Danielu Hermanovi a jeho vyhazov z Ústavu pro studium totalitních režimů označil za protiprávní. Satisfakce je to z mnoha ohledů jenom morální. Verdikt není zdaleka konečný, jako ostatně žádný verdikt žádného soudu není u nás konečný, to za prvé. Za druhé to naprosto neznamená, že se Herman do čela ústavu vrátí – připomeňme, že z ústavu odešla vetší část členů vědecké rady poté, co byl Herman vyhozen.

Význam rozsudku je tedy symbolický a symptomatický. Dokumentuje současnou schizofrenii kolem tak zvaného vyrovnání s komunistickou minulostí. Občas se podaří prosadit nějaké gesto – například zákon o protiprávnosti komunistického režimu. Nepodařilo se ale prosadit rozpuštění a postavení komunistické strany mimo zákon. Přitom důvod by tu byl přinejmenším proto, že si držela bez opory v zákonu – ani ona sama na to neměla zákon – ozbrojené těleso zvané Lidové milice, cvičené proti zákrokům proti vlastním lidem a s nejedním násilným činem na kontě. Také zřízení Ústavu bylo takovým činem.

Jsou zde ovšem velmi silné skupiny, které vyrovnání s komunismem brání. Jsou to komunisté aktuální i komunisté minulí, ověnčení aureolou disidentské statečnosti. Ti mají vliv, který paralyzoval snahy o ilegalizaci komunistů v době, kdy to bylo aktuální a živé, totiž těsně po pádu diktatury.

Ústav tedy existuje a jde teď o to, aby se stal zasmušilou mrtvou institucí, tiše bádající na tématech, jež nikoho nepopudí, něco jako býval Ústav pro výzkum díla Zdeňka Nejedlého.

Pikantní je, že to v minulosti byla ODS, která prosazovala pozitivní kroky ve smyslu vyrovnání s minulostí. No a teď její protievropská kampaň hraje do noty právě komunistům i vlajkařským nacionalistům, kterým je milejších deset Putinů než jeden Barroso.

Minulost zůstává neprobádaná a přítomnost se obloukem vrací k minulosti. I to se v historii stává.