Vzdálená i nedávná zkušenost učí, že proti odhodlané menšině společnost nic nezmůže, protože mlčící většina má vždycky blíže ke svým každodenním starostem než k hrozbám na obzoru.

Proto se dá čekat, že i u nás nakonec bude ratifikována Istanbulská úmluva o prevenci a potírání násilí vůči ženám a stejně tak se i naše vláda podvolí a přistoupí v Marakéši k deklaraci o migraci. Teď je aktuální ten první dokument, v parlamentu je petice podporující ratifikaci a v médiích sledujeme vlažnou diskusi.

Vlažnou proto, že zdánlivě o nic nejde. Prakticky vše, co dokument obsahuje, pokrývá náš právní řád. Je na čase, aby vnitro a policie přitvrdily v tom smyslu, aby se nemohlo stát, že policie bude bagatelizovat a opomíjet nahlášené případy násilí. Moje kamarádka, a je to dlouho tomu, tedy žádná novinka, žila v Americe, její vypečený přítel ji ztloukl, oznámila to policii a ta mu zakázala přiblížit se k jejímu baráku v okruhu iks metrů. Tak to má být a tak je to správné a bylo by správné, kdyby se to důsledně dělo i u nás. V tomto smyslu osmadvacetistránkový dokument neobsahuje po věcné stránce nic, co by soudného člověka mělo popouzet. Po vzoru Václava Klause povytahuju obočí nad ženskou obřízkou, což je praktika v Evropě známá jen díky imigrantům, a jsem věru zvědav, jak se s věcí vyrovnají bezmocné německé úřady – podle oficiálních údajů se v Německu podrobilo tomuto barbarství 65 tisíc osob ženského pohlaví, pravděpodobně ale mnohem víc. Totéž se jistě týká i Francie, Nizozemí, Švédska a i Španělska, tedy zemí, které se rozhodly imigračnímu vpádu čelit jen bezzubými deklaracemi. Ale toto, řečeno alibisticky, není chválabohu naše starost.

Co je ale alarmující, je opakovaný akcent na roli takzvané občanské společnosti a neziskových organizací. Dohoda obsahuje řadu velmi vágních formulací – mimořádně nebezpečné se týkají stereotypního pojímání rolí žen a mužů. Tyto neziskové organizace, rozumějte nátlakové skupiny, nepůjdou cestou vymáhání zákona – tam toho ani nemohou mnoho dosáhnout. Zákony jsou zákony a jejich implementace je v rukou moci výkonné a soudní. Tenhle dokument zato klade základy pro rozsáhlý systém ideologického dozoru vedeného čistě z genderových pozic a to je - a o to víc bude - jejich doména. Jsme ujišťováni, že nemá žádný právní význam. To je lež. Je to mezinárodní dohoda a signatáři se v ní výslovně zavazují k jejímu naplnění. Je to možná slabý podklad k právnímu vymáhání, ale velmi dostatečný k aplikaci nátlaku. Důležitější je ale prostor k mimoprávnímu ovlivňování společnosti.

Nikoli tedy že teprve vzniknou, ale už teď jsou grémia, jež si osobují posuzovat, co je stereotypní pojímání rolí žen a mužů. Tohle jsou vrátka pro ideologické násilí, které nás čeká v bezprostřední budoucnosti a zasáhne to kulturu v nejširším slova smyslu s dopadem na společenský život jako takový. Koncentráky profesora Piťhy jsou možná daleko za obzorem, nicméně cenzura přímá i nepřímá je už teď mezi námi. Začalo to nějakými Sexistickými prasátky a brzy to zasáhne nejširší oblast. Opakuji, už to tady je. Stačilo, aby si Michal Viewegh veřejně povzdychl, jak je rád, že byl mladý v době, kdy bylo možno pohladit děvče po zadku, a už měl na krku veřejné osočení, že ideově podporuje znásilňování žen. 

Toto je přítomnost a v blízké budoucnosti bude vše pod cenzurním dozorem takzvané občanské společnosti. Istanbulská úmluva tomu dá ten pevný základ a kdo tvrdí, že nemá žádnou právní hodnotu, ten bohapustě lže.