Po návštěvě Slovenska a Polska namířil prezident Pavel do Německa. Potkal se zde s německým prezidentem Steinmeierem i s kancléřem Scholzem. Pozadí návštěvy je ruská válka na Ukrajině a právě ji měl prezident Pavel jistě na mysli, když hovořil o nové kapitole evropských dějin, ve které Německo může sehrát rozhodující roli. Němci přijali našeho prezidenta s veškerou parádou. I to je připomínka, že naše vzájemné vztahy jsou nejlepší, jaké v dějinách byly a v té souvislosti je dobře připomenout, že k tomu přispěla i Evropská unie a její normy kooperace mezi státy. Pokud jde o témata, na čelním místě byla energetika. Pavel ujistil, že „nás Německo nenechá padnout‟, což je trochu důvod k mrazení v zádech. Současná energetická krize je přece důsledek dlouhodobé blouznivé politiky Německa vůči Rusku, důsledek jeho strategie živit „zelenou tranzici‟ levným ruským plynem a tvářit se u toho, že zachraňuje planetu. Nesmyslně vysoké zisky našich výrobců elektřiny stát pracně páčí (s dílčím úspěchem) zpátky, aby zase on nenechal úplně padnout obyvatelstvo. Mnozí občané ovšem nejsou o úspěchu jeho počínání zcela přesvědčeni. Součástí agendy byla i Čína, dále pak bezpečnostní spolupráce a také dopravní infrastruktura. To poslední téma mohla být jen akademická debata, protože dopravní infrastruktura je u nás zablokovaná, po třiceti letech obnovené demokracie nemáme plnohodnotné dálniční spojení se sousedy a železniční doprava je takřka na stejném stupni, na jakém byla, když za Rakouska Uherska byla v rekordně rychlém tempu vybudována. To jsou ale jenom poznámky na okraj, abychom při sledování oficialit neztratili ze zřetele realitu.

Prezidenti sdělili ve společném vystoupení, že nehledali témata, na něž mají rozdílné názory. To je trochu divné, pak měla návštěva jen malý, řeklo by se formální smysl. Jaká by to mohla být ta témata s rozdílným názorem?

Pokud jde o Německo, dlouhodobě tlačí proti právu veta v rozhodovacích procesech Unie. Prezident Pavel na tuto otázku nijak výrazně nereflektoval, nicméně spadá do okruhu jeho role při zastupování státu navenek. Tlak je velký. V živé paměti je zahanbující scénka ze štrasburského zasedání europarlamentu loni v létě, kdy evropský prominent Guy Verhofstadt si dovolil našeho ministerského předsedu na plénu pérovat jako malého kluka a ten jenom sklopil uši, přestože řečníkova arogance zasluhovala ráznou odpověď. Prezident Pavel by se k věci měl postavit pro změnu rázně a jednoznačně. Dodejme argument pro podporu zachování veta: krátce po sobě prochází Evropa druhou bezpříkladnou krizi – a daří se ji řešit jednotně, ve vzájemné shodě, aniž by kdo dusil hlas a zájmy někoho jiného. Je vidět, že když opravdu jde o věc kontinentálního zájmu, shoda se najde, je to racionální proces. Evropské byrokracii ale jde o něco jiného, vnucovat vlastní koncepty bez ohledu na princip subsidiarity (dávno se na něj nehledí) i v problematice výkonu fénu na vlasy. Bylo by dobré, kdyby prezident prozradil, na jaké straně stojí. Ostatně, těžko věřit, že na tuto otázku nepřišla během jeho návštěvy řeč.