Papež František, a někdo charakterizuje tohoto pontifika slovy komunistický imám, zásadně pozměnil stanovisko katolické církve k trestu smrti. 

Doposud platil náhled pocházející od Jana Pavla II., že potřeba trestu smrti je velmi řídká, téměř neexistující, a připouštěl ho jako řídký případ, kdy je jediným možným způsobem efektivně chránit lidské životy před nespravedlivým agresorem.

Nové stanovisko trest smrti za současného stavu věcí pokládá za nepřípustný, protože jde o útok na nedotknutelnost a důstojnost jedince.

Problematické jsou obě formulace. Obecně se má za to, že efektivita trestu smrti coby ochrana před agresí je sporná a odstrašující vliv je pochybný. Pokud jde o lidskou důstojnost zdůrazňovanou papežem Františkem, i tady je diskutabilní, zda osoba provinilá takovými činy, jež napovídají o potřebě trestu smrti, nějakou důstojnost má. Papežův přístup zapadá do převládajícího konceptu, kdy se na pachatele bere více ohledů než na oběť. Obzvlášť zrůdný je příklad Andrease Breivika, který po vraždě 77 lidí sedí v třípokojovém apartmá s veškerým luxusním vybavením, má se tedy lépe, než statistická většina obyvatel planety.

To vyvolává pocit hořkosti nejen u pozůstalých a přátel obětí. To už není jen nespravedlnost, to je zvrhlost systému. Pokud jde o nějakou oblast kriminality, kdy by mělo být o oprávněnosti trestu smrti nejméně váhání, pak je to právě terorismus. Je to svým způsobem válka. Ve válce platí jiné právo než je právo mírové. Je přímočaré a s důstojností se v něm nekalkuluje. Případné mravní odsudky nechť pak padají na hlavy těch, kdo agresi vyvolali.