Ve slovenských přímých volbách do prezidentského úřadu došlo k ojedinělé události. Jeden z favorizovaných kandidátů Robert Mistrík z voleb odstoupil ve prospěch sobě názorově blízké Zuzaně Čaputové a ta nakonec vyhrála a prezidentkou se skutečně stala. Že by příklad pro naše matadory demokracie?

Oči se upírají zejména na Marka Hilšera. Senátor kandiduje podruhé, v roce 2018 skončil pátý s 8,8 procenty hlasů. Dnes si ho nikdo moc nevšímá, pokud by ale vystrčil hlavu, vylili by mu na ni kýbl špíny: pro senátní volbu založil pidistranu a z příspěvků od státu díky tomuto triku získal 5,4 milionu korun. Není to nic proti zákonu, nikdo ho za to nemůže popotahovat, jenomže je to takové divné a nerado se to vidí. Pro vítězství by to mohla být hodně velká koule na noze. Proč tedy neodstoupit?

Aritmetika napovídá, že za určitých specifických okolností, například do toho patří nečekaný odchod Pánaboha z domova, by se mohlo stát, že Danuše Nerudová a Petr Pavel získají v prvním kole víc hlasů než Andrej Babiš (v jedněch průzkumech to opravdu tak bylo) a to pak by byly volby, které by sice nebyly zbaveny špinavostí, ale aspoň by neměly na sobě dusivou deku antibabišismu.

Podobné výzvy jsou směrovány u k Pavlu Fischerovi a on je odmítá se stejnou vehemencí, jako Marek Hilšer. Tím spíš, že jeho naděje na zvolení jsou zřejmě vyšší než Hilšerovy. Je mnoho lidí, pro něž je jako protivník Babiše přijatelnější Fischer než exkomunista Pavel a „žena která nikomu nevadí‟ Nerudová. Že by šel ve podle příkladu Roberta Mistríka je krajně nepravděpodobné.

Střízlivě uváženo, jsou tyto snahy nesmyslné. Volby jsou proto volby, že v nich volíme mezi různými kandidáty, a kdyby všichni odstoupili ve prospěch „toho správného‟, byly by to pořád ještě volby?