Omlouvám se, ve včerejším úvodníku jsem se zásadně mýlil. Předpokládal jsem, že si Andrej Babiš zachová páteř, dokud si nesedne k jednacímu stolu nadcházejícího evropského summitu. 

Pravda je taková, že se podělal už v pátek a ujistil sněmovnu, že nebude dělat trouble makera. Tedy že nebude v Bruselu podporovat zájmy české, ale španělské a italské. Sněmovna kapitulaci odsouhlasila jaksi en bloc. Marně se ODS snažila navrhnout nesouhlas se vznikem společných evropských daní a dluhopisů. Nechci tomu bránit, když si to všichni přejí, řekl Babiš doslova.

Není to úplná kapitulace, na tu si počkáme později. Zatím Babiš pořád ještě hájí – slovně – dva principy, že totiž by se fond obnovy měl týkat následků pandemie a neměla by z toho být podpora ekonomik doplácející na dlouhodobě lehkomyslný život na dluh. Druhý bod se týká zelené agendy - ve hře je pořád ještě jaderná energie. Tu zelená levice nenávidí čistě z ideologických důvodů. Tady máme větší naději, že projde aspoň trochu rozumný kompromis, protože silnou jadernou energetiku má Francie, a není tedy zvědavá na blackouty které postihnou Evropu, až dojde k přepnutí na soláry a větrníky.

Má to všechno svoji logiku, ale jsou tu i paradoxy.

Babiše nejvíc nenávidí progresivistická levice, svým založením bruselsky hujerská, přičemž Babiš musí všechno Bruselu odkývnout, protože od něho bere miliardové dotace. Volí ho ti, kdo obvykle mají vůči zelenému třeštění Bruselu výhrady. Kdo se v tom má vyznat?