Už je to tady. Tak dlouho jsem si dělal legraci z toho, že jsem plešoun a jakožto plešoun si zasluhuji ochranu, a groteskní vize se stala skutečností. Čtu, že jakýsi vyhozený plešoun zažaloval v Anglii svoji firmu, že byl v zaměstnání kvůli pleši předmětem harašení. Nakonec se tím zabýval soud a ten shledal, že „existuje souvislost mezi slovem ‚plešatý‘ a chráněnou charakteristikou pohlaví na straně druhé“ a že tudíž je to podobné, jako když má někdo narážky na dámská prsa.

Zde, slavnostně, před čtenáři a před otevřenou skříní prohlašuji, že nikdy a za žádných okolností si nepřeji býti chráněn soudní mocí před někým jiným, než před podvodníky, násilníky, zloději a vrahy. Nepotřebuji ochranu pleše, neboť se domnívám, že ani ona, ani já jako její nositel ochranu nepotřebujeme a kdo kvůli pleši utíká k soudu, je idiot a soud je dvojnásobný idiot, když se tím zabývá.

Je už taková doba, poznamenaná neurotismem, doba ve které existují zvrhlé pojmy jako je bezpečný prostor. Ve skutečnosti je to jen rozsévání nenávisti. Vzpomněl jsem si na svého tatínka. K jeho hodně raným dílům patří kniha pohádek Omyl růžového stařečka. Napsal ji ještě za první republiky, pak se za ni styděl. Četl jsem ji jako kluk a líbila se mi a on mi řekl, že jsem blbej. Ale ty pohádky jsou fakt pěkné. V jedné popisuje válku malých proti velkým. Že ti pod metr padesát se začnou rvát s těmi vyššími. No a je tam dvojice otce a syna, synek je s malým otcem na jedné straně, ale najednou vyroste, přesáhne metr pade a je na straně druhé!

Je pouze otázka času, kdy šiřitelé dobra a architekti bezpečných prostorů takovou válku vyvolají. Už jich rozpoutali hodně.