Evropská komise s podporou Německa, Rakouska a Švédska žije v přesvědčení, že se dá s lidmi zacházet jako s dobytkem. Stádo krav můžete nahnat na jednu pastvinu nebo na druhou nebo do stáje. S lidmi to nepůjde. Může se stát, že v duchu Lisabonské smlouvy a s aplikací pravidel z ní plynoucích budou Česku a dalším vzdorujícím zemím kvóty vnuceny. Co bude potom?

Buď je – mluvme o Česku – přijmeme, nebo nepřijmeme. Když je přijmeme, uvidí se, kolik migrantů se nechá navagónovat a dopravit do našich uprchlických zařízení. Zatím se žádosti o asyl dají počítat na desítky – a všechny byly kladně vyřízeny. Evropská komise snad poradí, jak ty běžence rozprchlé po Německu a usilující o vstup do ještě štědřejšího Švédska pochytají, navagónují a dopraví do Česka a přinutí je, aby tu zůstali. Představit si to je těžké, zato je snadné si představit něco jiného: když kvóty přijmeme, bez ohledu na to, jak to s nimi prakticky dopadne, vzbudí to velmi silnou nevoli veřejnosti vůči Evropské unii a posíleny budou protiunijní nálady. Na přijetí eura v dohledné době pak může kterákoli vládní garnitura zapomenout. To by asi musela nasadit těžkooděnce a vodní děla a byli bychom na Palachově týdnu v roce 1989.

Když je nepřijmeme, zcela jistě se dostaneme na evropský ošklivec. Jenže to se stává velmi často těm, kteří uvažují logicky a nenechávají se strhnout obecnou náladou. Na aktuální situaci platí Kiplingovy verše: Když bezhlavost svým okem klidně měříš, ač tupen, sám že nejsi bezhlavý...

Všeobjímající pozvání ze strany „mámy Merkelová“ mělo v řádu desítek hodin za následek uzavření německo-rakouské hranice - není-li to příklad absolutní bezhlavosti? O nějakých kvótách má smysl se bavit až po zabezpečení vnější evropské hranice. Logika by velela, že je třeba se dohodnout především s Tureckem, dohodnout a hodně mu nabídnout, to je nabíledni. Pak je možno cíleně a výběrově pomáhat těm skutečně potřebným, a Češi nejednou prokázali, že pomáhat chtějí a dovedou to a jistě pomohou i tentokrát.

Mýlí se kolega Doležal, když hovoří o zbytečné hysterii v době kulminující krize. Ona ta krize nekulminuje, neboť kulminace je stav, kdy něco vrcholí a poté opadává. Děsivé na imigračním přívalu je právě to, že – posuzováno nikoli bezhlavě – má tendenci nabývat na síle. Naše reprezentace tedy zastává racionální a proveditelné stanovisko. Opačné stanovisko, kdy se otevírají dveře každému, kdo zahodí pas a prohlásí se za Syřana, je bezhlavé a vede k politickým krizím. Ty ještě zdaleka nekulminují.