Jak dál navrhl zahraniční výbor, jakož i branný výbor: vláda by měla narovnat počty diplomatů na české ambasádě v Moskvě a ruském velvyslanectví v Praze. Nevím, zdali sázkaři berou sázky na to, zdali to vláda udělá. Kdo by si na to vsadil, mohl by přijít k velkému balíku, jelikož pravděpodobnost je nepatrná. 

Babišova vláda se sice v sobotu zachovala srdnatě, ale pak už se chová jako chlapeček, který omylem odpálil rachejtli, teď už v podstatě jen blekotá, Babiš klasifikuje teroristický útok jako poškození uskladněného majetku bulharského obchodníka, načež se blekotavě omlouvá za to, že blekotal. Střízlivější hlasy nabádají k zapojení spojeneckých struktur. V rámci EU se už o to pokusil Jan Hamáček, ale opět to byly jenom blekoty a vysmál se mu i Josep Borrell, jehož nedávno vypeskoval ruský ministr Lavrov. Tvrdý postoj spojenců těžko může žádat Jan Hamáček s minulostí velkého bojovníka proti americkému radaru v Brdech. Bylo by hezké, kdyby dalších šestadvacet států Unie šlo do roztržky s Ruskem a vyhazovalo ruské diplomaty a stahovalo domů svoje vyhozené diplomaty, ale je to pravděpodobné asi tak, jako že v někdejším Petschkově paláci v Dejvicích zůstane ruský velvyslanec, konzul a pán, co tam bude krmit hlídací psy.

Internacionalizace případu je hezká, leč v našich podmínkách neuskutečnitelná vize.

Jasněji se rýsuje vnitropolitické pokračování.

Na stranu agresora, tedy strůjce teroristického útoku, který způsobil škodu za miliardu a zabil dva nevinné lidi, se jednoznačně postavili komunisté. Ti nadále vidí v Rusku oporu. Jsou to strana revanšistická, toužící po změně režimu, a tudíž nutně hledá spojence v mocnosti, která stojí v nepřátelském gardu, bez ohledu na to, že ta mocnost už nemá ve znaku kladivo a srp (mimochodem, pamatujete, že kromě nářadí měli ve svém státním znaku celou zeměkouli?), nýbrž carskou orlici se štítem svatého Jiří. Rusko milují i nacionalisté. I to je zvláštní náklonnost. Mnozí z nich nostalgicky vzdychají po nacistech (kteří měli jako konečný cíl částečné vyvraždění a částečné poněmčení českého obyvatelstva) a zcela ostentativně vzývají Putinovo Rusko. K této dvojce se připojil i Václav Klaus,. Ten se stal korouhevníkem občanské kverulace v Česku. Nemá to ideologii, nemá to definovaný cíl, je to otevřené destruktivní opozičnictví vůči takřka čemukoli. Mohli bychom sepsat dlouhatánský seznam toho, co Klaus nechce, ale kromě obecných tezí o svobodném trhu a malém státu si nevybavuji nic, co by se dalo prosazovat prakticky.

Velkou neznámou je postoj ANO vedeného (vlastněného) Andrejem Babišem. Jeho blekot o útoku na majetek bulharského obchodníka je v souladu s postojem Václava Klause. Do hlavy Babišovi nevidíme, ale nejeden babišolog odhadoval, že se chtěl zalíbit značné části svých voličů. Jenže jiná část voličů není nadšená, když ruská úderka běhá po Česku, vraždí a vyhazuje do povětří muničáky. Babiše volí i starší lidé a ti plakali a zvedali pěsti ruským tankům vstříc v srpnu 1968. Demokratická opozice má postoj jednotný a to je dobře. Jde ale o to, do jaké politické aktivity se přetaví.

Kdo to myslí s ODS dobře, si musí zoufat při pohledu na bezradného Fialu, který slepě žene vodu Zemanovi na mlýn svými snahami o nedůvěru vládě. Naštěstí nemá naději na úspěch a je to jenom marketingový trik páchnoucí naftalínem, byl mnohokrát vytažen ze skříně, a už tedy netáhne.

Internacionalizace je sen mimo realitu, stejně tak osekání ambasády – i kdyby k němu došlo, jakápak by z toho vzešla výhoda, kromě uspokojení, jak jsme jim to nandali?

To, co je v našich silách, je úder proti páté koloně Ruska u nás, Hradem počínaje. Ty lidi je třeba demaskovat a politicky znemožnit. Je třeba odkrýt jejich kontakty a obchodní styky.

Musí se bát. Zatím, když poslouchají páně Babišovy řeči o poškozeném bulharském obchodníkovi, se smějí.