Situace kolem rusko-ukrajinského napětí ukazuje, jak snadno se dá v mezinárodní politice zabřednout do bláta, když se zapomene na základní pravidla. Rozhodnutí summitu NATO z roku 2008 nabídnout Ukrajině a Gruzii členství bylo propagandistické a formální. Už z toho důvodu, že přijetí musí schválit všichni členové a už tehdy proti tomu byla Francie a Německo. 

Navíc, i snílek by si mohl těžko představit, že by NATO a hlavně USA byly ochotny ve prospěch Ukrajiny a Gruzie zasáhnout – a tato garance je hlavní smysl aliance. Vždyť ta vznikla, když Sověty ovládaní českoslovenští komunisté provedli puč v demokratickém státě uprostřed Evropy. Z tohoto hlediska bylo toto rozhodnutí krokem do bažiny.

Nicméně i poslední ruské aktivity v tomto smyslu jsou podobně nerealistické. Nelze od NATO žádat, aby se zavázalo proti svým elementárním zásadám. Mezi ně patří i zásada, je členství je otevřené „kterémukoli dalšímu evropskému státu, který podporuje zásady této Úmluvy a přispívá k bezpečnosti oblasti Severního Atlantiku“. Natož aby přistoupilo na kapitulaci ve formě závazku, že stáhne své aktivity před rok 1997. To by opravdu musely být ruské tanky v Berlíně a Paříži a prezident Biden zamčený někde v bunkru pod hořícím Washingtonem.

Diplomacie tedy musí najít cestu, jak to zařídit, aby obě strany mohly slavit svoje vítězství.

Potíž je v tom, že NATO jistě nemá v úmyslu přijímat ani Ukrajinu, ani Gruzii (podobně jako EU nemá v úmyslu přijmout Turecko, přestože s ním vede přístupové rozhovory). Formální záruku Rusku těžko nabídne – a přitom právě ta je požadavek Ruska, to si žádá jakousi novou Jaltu a jde jen o to, které země budou uznány za sféru ruského vlivu. Rusko tedy za své stažení vojáků reálně nic nedostane. Z tohoto hlediska by pro ně tedy bylo vhodnější zaútočit, eskalovat napětí a obsadit přinejmenším jižní část území na levém břehu Dněpru, jakkoli nám to může připadat šílené. S ukrajinským ozbrojeným odporem by si poradilo, západní ozbrojené odezvy se obávat nemusí a naopak může počítat s totální energetickou závislostí Západu.

Jestli tedy k tomuto nedojde, budou k tomu důvody, které se hned tak nedozvíme, a fakticky to bude znamenat velké diplomatické vítězství demokratického světa, třebaže nikdo oficiálně nebude bouchat šampaňským.