Je dobře připomenout, že hroucení režimu bylo zřejmé v okamžiku, kdy Berlínská zeď v listopadu 1989 padla. Než se to stalo, i Praha zažila invazi východních Němců, kteří se snažili dostat se na svobodu prostě přelezením zdi západoněmeckého velvyslanectví na Malé Straně. Dnešním mladým lidem to může připadat podivné až nepochopitelné, ale byla to skutečnost. A když zeď padla, bylo jasné, že režim končí.

Neměla žádnou strategickou sílu. Vojensky se nedala hájit. Jenže to byl symbol a v průběhu let, jež po postavení zdi následovala, dal komunistický režim několikrát najevo, že je připraven jít do války, kdyby zeď byla narušená. I to je třeba připomenout některým lidem, kteří hodnotí tehdejší éru. Smrtící odhodlání režimu bylo doslova nekonečné. Rusko nikdy nešlo otevřeně tak daleko jako Mao, který nazýval atomovou bombu papírovým tygrem a štval do světové války. Bylo ale vždycky ve střehu a jeho ostražitost mu uhájila neporušenost absurdních hranic kopírujících demarkační čáru z roku 1945. Jakmile nový vládce Kremlu usoudil, že už to nestojí za to, zeď a spolu s ní režim padl.

Historici nad tím budou bádat i v dalších staletích. Pokud to bude ještě někoho zajímat.