Jmenuje se to vězeňský autobus: na boku to má vymalované politiky s máslem na hlavě, sedí jakoby na sedačce a před nimi s rukama založenýma na hrudi stojí Ivan Bartoš, předseda pirátů.

Mladistvý novic v politice má zatím jen málo důvodů proč věřit, že se dostane se svou stranou do sněmovny. Pokud k tomu dojde, bude to s odřenými zády a zarudlýma ušima. Jakou píseň tam zahraje, není zřejmé. Zato poselství vězeňským autobusem je zřetelné, Ivan Bartoš má jasno: šmejdi patří za mříže a Ivan Bartoš rád bude dělat bachaře.

Úmysl je to – když ne ušlechtilý, tak hodně český. Hajzlové patří z mříže a protože se to dosud nepodařilo, je třeba zvolit politické uskupení, které to zařídí a věznice pochytanými šmejdy naplní. Takovým uskupením zřejmě jsou Piráti bachaře Bartoše.

Máme v Čechách přísloví o tom, že je ošemetné křičet hop, dokud jsi nepřeskočil. Od ideálu vězeňského bachaře je Ivan Bartoš hodně daleko, je to meta nekonečně vzdálená. Zatím máme pořád demokracii klasického typu s oddělenou mocí zákonodárnou, výkonnou a soudní. I kdyby se bachař Bartoš nakrásně stal poslancem, pravomoc moci soudní zůstane nedotčena a soudy rozhodnou, jak naložit s osobami ozdobenými máslem na hlavě. Chvála bohu.

Zvláštní věc: oni ti Piráti vystupovali celkem sympaticky, účastnil jsem se dvou jejich veřejných demonstrací, jedna byla proti drzým důsledkům záboru Karlova mostu samozvaným spolkem takzvaných umělců a druhá se týkala svobody internetu. Zato vězeňský autobus je úlet. Ivan Bartoš je mladý člověk a mnoho toho nepamatuje. Já pamatuji vězeňské autobusy svážející vězně na práci v dolech u koncentračního tábora Bytíz. Ta vzpomínka ne a ne zmizet, a snad proto mi myšlenka vězeňského autobusu není sympatická. Dokonce, přiznávám, se mi hnusí.