aneb Pokračování našeho putování po moderní architektuře Hradce Králové a Pardubic - díl IV.

Opouštíme Labskou kotlinu, kde jsme navštívili s letošním zájezdem JL tourist Gočárovy školy a jeho Ambrožův sbor (viz zde a zde). Ještě jsme se zašli podívat na poválečné sídliště Labská kotlina Gočárových žáků Františka Bartoše a Josefa Havlíčka. Hezké byly první domy s červenou keramickou fasádou, pak je tlačili do stalinské sorely a to Havlíček nevydýchal a raději rezignoval na místo ředitele hradeckého Stavoprojektu a vrátil se do Prahy.

My pokračovali k Labi a prohlédli si pěkně opravený a zčásti zpřístupněný tzv. Hučák – hydroelektrárnu, jez a most od Františka Sandera v pohádkových secesních formách. Pak jsme pokračovali po druhém břehu řeky ke Kotěrově mostku a neorenesančnímu domu Ohmannových žáků Rudolfa Němce a Bedřicha Bendelmayera z konce XIX. století. Pak následovala podrobná prohlídka největšího hradeckého klenotu: Kotěrova Muzea (1906-1913), které bylo nedávno krásně opraveno. Já tady psal o něm už mnohokrát, a tak se jen omezím na konstatování, že tuto budovu ve stylu moderny považuji za zřejmě nejvýznamnější dílo první poloviny XX. století svého druhu.

V těsné blízkosti – v Palackého ulici - jsou další Kotěrovy stavby: secesní Okresní dům (1903-1904), dekorovaný Stanislavem Suchardou a Janem Preislerem, nedávno se ještě rozpadající, ale dnes už rekonstruovaný na hotel, sousední další hotel Grand ve stylu moderny s podobným osudem a s portálem od Emanuela Kodeta a na druhém konci Kotěrovo nepříliš podařené pozdní dílo z počátku 20. let, sloužící donedávna jako knihovna. V Kotěrově ulici za muzeem je pěkný funkcionalistický dům Františka Bartoše, na druhé straně muzea pak v Divišově ulici banka a úřad Jana Rejchla ve stylu moderního klasicismu, dále pozdní práce Bohumila Waiganta a též jeho dva pozoruhodné pozdně secesní domy v ulici Československé armády.

Projektil - knihovna

Poslední Waigant

Pak už vzhůru na Velké náměstí kolem domů dalšího významného představitele secese a moderny Vladimíra Fultnera a bývalé banky od Osvalda Polívky, v níž je dnes Galerie výtvarného umění se skvělou kolekcí surrealismu. Pak jsme sešli po krásném železobetonovém modernistickém schodišti od Josefa Gočára (1909) dolů k Orlici, u níž se nalézá další Gočárovo dílo – Koželužská škola. Tu jsme si už ale dříve představili, a proto zmíním dvě další stavby: před asi šesti lety dokončenou univerzitní knihovnu od studia Projektil z Prahy (o rok později vyhráli soutěž na Národní technickou knihovnu v Praze). Hradecká budova je taky velmi zajímavá, má půdorys ve tvaru písmene „X“ a je v ní příjemná kavárna. Kousek od ní byla nedávno dokončena ocelová pěší lávka vedoucí přes řeku k zimnímu stadionu. Lávka ve stylu high-tech byla navržena prof. Mirko Baumem – architektem, který kdysi začínal u Karla Hubáčka ve slavné školce libereckého SIALu, později emigroval do Německa, kde pak dlouho působil jako profesor na technice v Cáchách.

Polívka

Fultner

Já se pak večer zašel podívat do ulice bratří Čapků na dva Gočárovy rané domy ještě v secesním stylu a se sgrafitovou výzdobou (1904-1905). Bohužel jsou ve stále smutnějším stavu, s opadanou omítkou. Smutný pohled na rané dílo architekta, který toho pro Hradec udělal tak mnoho!

V hotelu Zimní stadión jsme pak přespali a pokračovali další den vlakem do Pardubic. A o tom zas příště.

Foto autor