Byl jsem teď pár dní v Paříži a znovu se ujistil, jak některé stavby vlastně nestárnou, ač přitom samozřejmě stárnou, a jiné jsou už jaksi mimo. Domy kdysi (před cca 20 lety) prudce módního Christiana de Portzamparca ve stylu postmoderny působí docela archaicky. Na druhé straně pyramidy Ieoha Ming Peie, čínského Američana, působí velmi svěže, i když už mají také nějaký pátek za sebou. Krásný je nápad centrálního vstupu do Louvru, podzemních ulic a náměstí se zpřístupněním římských konstrukcí i provázání exteriéru s interiérem právě prostřednictvím pyramid, včetně té inverzní. Ta získala popularitu i díky poněkud dětinskému Brownovu románu. Pyramidy se proměňují podle intenzity světla, někdy vypadají nehmotně, jindy naopak docela masívně.

Tradice zajímavých kovových konstrukcí a skleněných výplní je ve Paříži mnohem delší. Na Réaumurově ulici stojí několik zajímavých domů s výraznými železnými částmi jinak zděných fasád a jeden dokonce jen s kovovou konstrukcí. Navrhl ho v roce 1903 celkem neznámý architekt Georges Chedanne pro redakci časopisu Le Parisien. Nyní se zrovna opravuje. Krásná věc!

Nakonec přidám ještě přístřešek vstupu do metra od Victora Guimarda z let 1899-1905. Kdysi byly tyto prvky hojně odstraňované, nyní se zase obnovují, neboť secese je zase v módě.

A ještě alespoň připomínka, že k této tradici se připojil i český architekt Jaromír Krejcar svým nadčasovým pavilonem ČSR na světové výstavě v Paříži 1937. Stál na břehu Seiny pod Trocaderem (viz zde)…

 

zlukes@mistral.cz
Archiv rubriky Architektura až do r. 1998