Příběh o rekordně rostoucích cenách v jihoafrickém Zimbabwe přinesla nedávno většina médií. Abychom však lépe porozuměli, proč zimbabwské peníze ztrácí na hodnotě, je vhodné hledat příčiny (a to nikoli překvapivě) přímo v instituci, která má přidělený monopol na jejich produkci - v zimbabwské centrální bance.

Diktátor Mugabe terorem zničil životy milionů lidí, vládě pak rozvrat ekonomiky značně zkomplikoval výběr daní obvyklým způsobem. Režim se proto musel uchýlit k jiné, více skryté formě zdanění - ke stále sílícímu financování svých aktivit prostřednictvím tisku nekrytých bankovek.

Centrální banka Zimbabwe proto nechává tisknout další triliony zimbabwských dolarů. Vláda poté rozděluje tento potištěný papír mezi sobě věrné - administrativní aparát a armádu. Částka jednoho trilionu možná bere dech, ale není to zdaleka poprvé, kdy k něčemu podobnému v zemi dochází. Diktatura prezidenta Mugabeho se sice tímto způsobem dokáže udržet u moci, vypouštění nadbytečných peněz do ekonomiky ale nemůže být bez ničivých následků. Co se tedy děje dál?

Lidé, kteří obdrželi od vlády nové bankovky, za ně budou chtít nakoupit potraviny a jiné výrobky. Jenže vytištěním nových peněz se objem v ekonomice vyprodukovaného bohatství nezvýšil. Jinými slovy, peněz mezi lidmi je více, ale potravin a jiných výrobků je (přinejlepším) stále stejně. Aby se jinak bezcenných a přebytečných bankovek spotřebitelé zbavili, vyráží na trh a vyhánějí ceny zboží vzhůru. Chyba ale není v jejich jednání, nýbrž v nadbytečných penězích, které vláda ve stále větším objemu chrlí do ekonomiky. Nelze se proto divit, že Zimbabwe smutně kraluje žebříčkům inflace.

Inflačním chováním vláda zadělává na rozklad celé společnosti. Lidé ztratili inflací veškeré životní úspory v domácí měně a jakoukoli víru ve společenský systém. Ostatní na tom nejsou o moc lépe. Nepredikovatelně rostoucí ceny způsobují chaos, v němž nemohou podnikatelé řádně investovat, s tím se hroutí i výroba. Hodnota měny klesá tak rychle, že se jejímu přijímání, kdo může, snaží vyhnout. Přicházejí zprávy o vyžadování plateb školného či nájemného ve formě mouky, cukru nebo oleje na vaření. Placení za zboží a služby jinými nepeněžními statky je ale samozřejmě dražší pro účastníky transakcí a nese další náklady pro ekonomiku. Neméně důležitá je i nespravedlnost inflace. Vyšší ceny sice nakonec musí zaplatit všichni kupující, i tak se ale nedotýká inflace všech lidí stejně. Ti, kteří přebytečné peníze dostanou od vlády mezi prvními, jsou ve výhodě. Stihnou se potištěného papíru zbavit dříve, než ceny vzrostou ještě výš. A někteří lidé nedostanou nadbytečné inflační peníze vůbec. A to třeba jen z toho důvodu, že místo toho, aby pracovali v represivních složkách, jsou zaměstnáni v soukromém sektoru.

S jedním "řešením" inflace vláda přišla. Zavedení maximálních cen zboží mělo přispět k jeho větší dostupnosti. Nařízené snížení cen na zlomek realistických hodnot ale učinilo z většiny zboží neodolatelnou příležitost ke koupi. Na rozdíl od dobrovolných výprodejů neměly vládou nařízené "slevy" dlouhého trvání. Lidé vtrhli do obchodů a z regálů vymizelo veškeré zboží. Místo toho, aby byly výrobky dostupnější, dostaly se mimo dosah všech, kromě hrstky vyvolených. Vláda proto některá omezení v posledních dnech zmírňuje. I tak může Zimbabwe pomoci jen jediné: změna režimu.

Plný text knihy amerického ekonoma Murrayho Rothbarda: Peníze v rukou státu, která se věnuje problematice peněz, si můžete zdarma stáhnout jako pdf zde.

Lliberální institut