Ve čtvrtek ráno v šest hodin jsem nasedal do taxíku před hotelem Amari, aby mě odvezl na hlavní bangkokské letiště Suvarnabhumi. Když jsem vyšel před hotel a v ranním šeru mne ovanula „prádelna“, vlhký a horký vzduch, věděl jsem, že za dvacet hodin budu sedět před domem na Smíchově a bude mi krásná zima. Letní měsíce jsou v Thajsku nejhorší období, od července každý den leje a teploty se vyšplhají přes čtyřicet stupňů. Když na letišti pofukuje, dá se to snést, ale před bouřkami stojí vzduch a to je na padnutí. Když jsem došel od vrátnice po ploše letiště do naší „prďárny“, kolega mi přinesl studenou vodu a krabici papírových kapesníků. Po dvoukilometrovém pochodu jsem byl mokrý, jako kdybych se sprchoval oblečený. „Jak to sakra děláš, že se nepotíš?“ Apichian mi na to odpověděl s úsměvem: „Já jsem se tady narodil, jestli to není tím, ale také je mi vedro, neboj.“

Poslední ráno jsem Nantidě při snídani řekl, že je to má poslední snídaně, protože zítra brzo ráno odlétám domů. „Co si tady bez vás počneme? Vy už patříte k inventáři hotelu!“ Snídal jsem a přemýšlel jsem, jak to bude fajn v Praze, jak se už moc těším po dvou měsících domů! Z přemítání nad snídaní mě vytrhl pocit, že se na mě někdo dívá. Všchny dámy z restaurace i z restaurace v tunelu na letiště včetně kuchaře se přišly rozloučit. Nedokázal jsem zastavit slzy dojetí a všechny jsem objal. Bylo to skutečné a nefalšované přátelství. Hosté restaurace Zeppelin koukali, co se to děje, kdo je ten divný velký a tlustý pán a proč se s ním personál tak přátelsky loučí. Nakonec se se mnou rozloučila provozní, která jako jediná měla víc než metr šedesát a měla pěkné nohy…

Nantida se omlouvala, že musela zavolat ostatní, když po tak dlouhé době odjíždím. Já jsem byl naopak rád, že jsem si na druhém konci světa našel přátele - a ještě jaké krásné! Jestli je něco v Thajsku opravdu krásné, tak to jsou ženské! Jel jsem nadzemní dráhou linkou, která vede kolem univerzity, a studentky evidentně jely na zkoušky. To byla přehlídka tak krásných holek... neuvěřitelné! Kromě toho, že jsou všechny drobounké, mají většinou křivé nohy, ale obličeje jak z alabastru a nádherné vlasy. Ale jak už to tak bývá, každý chce to, co nemá. Takže zatímco u nás si holky ničí pleť v soláriích, tady třetinu drogerie zabírají prostředky na bělení pleti. U nás si holky žehlí vlasy, aby je měly rovné, a tam si je kroutí, protože je mají rovné od přírody. A všechny se usmívají! Když nastoupila maminka nebo tatínek s malým dítětem, vstaly a pustily je sednout, stejně tak staré lidi. Nikdo se při nastupování a vystupování necpe, na peronu jsou namalovány šipky, které ukazují, že kdo nastupuje do vagonu, stojí po stranách dveří, a prostředkem lidé vystupují a oni to vzorně dodržují! Vzpomněl jsem si na podzemku v New Yorku, kde by hejskové tmavé pleti člověka i pošlapali, jen aby byli ve vagonu první, aby si mohli sednout, případně i lehnout. A politicky korektní blbci to ani nekomentují.

Domů jsem letěl s Aeroflotem. Je to časově nejkratší spojení do Prahy. Kde jsou ty doby, kdy do Bangkoku létaly naše aerolinie! Dělal jsem si vždy z Aeroflotu srandu. Ale kde je dnes Aeroflot a kde jsou ČSA? Když jsem letěl prvně z Thajska s Aeroflotem s Boeingem 777, byl jsem překvapen, jak milá posádka byla a kolik místa bylo v kabině cestujících. Bohužel to byla výjimka. Další lety byly s Airbusem A 330, kde kabinu navrhl nějaký magor pro trpaslíky bez nohou. Být namačkán v mini sedačce a kolena nacpaná do sedačky před sebou deset hodin, to je utrpení. Kolem procházely báryšni s nasupeným výrazem a systémem "nevidím, neslyším". Jedna z nich vypadala, že to má už za pár… Když narazila do mého zmučeného kolena vozíkem s jídlem, nějaké promiňte nebo jiná omluva nepadalo do úvahy. Ostatně vůbec nepouživaly slova jako "děkuji" nebo "prosím". Jejich nasupené obličeje ostře kontrastovaly s usměvavými Thajkami. Byl jsem zpět v socialismu! Naprostá neochota, u některých velmi chatrná znalost angličtiny, prostě zpět do říše zla! Přitom letenka není vůbec levná, stojí 22 tisíc korun, ale cestující je vyloženě obtěžují, a přitom mohou na palubách letadel Aeroflotu chtít kromě jídla jen vodu! Alkoholické nápoje odbourali jednou provždy. Nic se nezměnilo. Pouze typy letadel. Z Moskvy jsem letěl do Prahy Airbusem A 320 a tam bylo místa na nohy jak v tanečním sále.

Teď sedím nad počítačem, je šest hodin ráno a já nemůžu spát. Po dvou měsících mám přetočený čas. Koukám do zahrady, jak se šero mění v den, a jsem rád, že jsem doma. Rozvěšené provlhlé svršky páchnoucí plísní se vysušují na zahradě, aby mohly do pračky.

Foto autor