Respektovaný „starý pán“ (*1923), bývaly US ministr zahraničí, letos v Davosu osobně nebyl, účastníky oslovil prostřednictvím videokonference. Rozhovor s ním vedl Klaus Schwab, zakladatel a šéf Světového ekonomického fóra. 

Kissingerovo vyjádření k Ukrajině vyvolalo velký zájem - a velkou polemiku. Polemiku, resp. odmítnutí i ze strany nejvyšších míst v Kyjevě, zájem neminul ani české blogery. (Text jednoho z nich mě inspiroval k napsání tohoto článku: „Ukrajina: Kissinger má bohužel zase pravdu“, autor Jan Bartoň, NP 26. 5. 2022.)

Zejména těm, kdo nepatří mezi fanoušky ukrajinských obránců vlastní země a její územní celistvosti, musela znít Kissingerova slova jako rajská hudba. Jan Bartoň o exministrovu davoském vyjádření: „Má dle mého soudu stoprocentní pravdu a je jen otázkou času, kdy si to Západ a zejména americká diplomacie uvědomí.“

Nepopírám, že rodák z bavorského Fürthu byl a zůstává ikonou. Také já k němu vzhlížím s úctou, byť ne ve všem s ním souhlasím. Jsem možná idealista, ale stále si myslím, že politika má také svoji morální dimenzi.

Když jsem četl Kissingerova slova o tom, že Ukrajina by se měla vrátit „ke stavu před 24. únorem 2022“ (myšleno teritoriálně), že „pokračování ve válce za tento bod by už nebylo o svobodě Ukrajiny, ale o nové válce proti Rusku“ - ve vztahu k tomu, že „Rusko je nepostradatelná část Evropy pomáhající vyvažovat její mocenské struktury“, vybavil se mi rok 1938.

V září toho roku bylo mladému Kissingerovi patnáct let a v době, kdy se schylovalo k dalšímu tragickému ústupku Hitlerovi (Mnichov), měla jeho rodina jiné starosti. Útěk z Německa přes Londýn do americké emigrace. Jako Židé nemohli jinak, pakliže nechtěli snášet odporné antisemitské šikanování a posléze skončit v plynové komoře.

Napadlo mě, jestli by tehdy Kissinger, kdyby to bylo možné, také radil Československu, aby se vzdalo svých pohraničních území, neboť úsilí o jejich ponechání v rámci hranic republiky by nebylo o svobodě Československa, ale o nové válce proti Německu, což by, rozumí se samo sebou, bylo krajně nežádoucí, neboť Německá říše je nepostradatelná část Evropy a pomáhá vyvažovat její mocenské struktury.

Vím, že Kissinger nikdy nic takového neřekl. Jen jsem se snažil představit si, jak by zněla jeho slova týkající se Ukrajiny – byť může mít z hlediska cynického pragmatismu pravdu, ale politika je také o morálce a spravedlnosti – v obdobné situaci, která předcházela druhé světové válce. Máme-li se z jejích hrůz poučit, pak také tímto způsobem.

Mohu mít vůči ukrajinské politice tisíc a jednu dílčí výhradu, ale v tom podstatném má jako oběť nevyprovokované agrese moji plnou podporu. Jediné spravedlivé řešení této války je takové, o kterém opakovaně hovoří nejvyšší ukrajinští představitelé. Je to úplné stažení vojsk agresora a vzdání se nároku Moskvy na všechna ukrajinská území. Jinými slovy návrat Ukrajiny do mezinárodně uznaných hranic. (Nemluvě o potrestání vrahů nevinných civilistů a náhradě škod, které agrese Ukrajině způsobila a dalších věcech s agresí souvisejících.)

Netvrdím, že to tak bude, ale od „osobností, jimž naslouchá svět“ bychom měli slyšet, že by to tak být mělo. To ovšem z úst Henryho Kissingera nezaznělo, a proto je pro mne jeho postoj zklamáním. Ukrajina jako bránící se oběť nesmyslně a lživě zdůvodněného útoku nepotřebuje poslouchat rady „Chamberlainů“, ale na poli morální podpory jí pomůže pevný postoj státníků churchillovského typu.

Lze jen litovat, že osobnost Kissingerova formátu sdělila na prestižním davoském setkání postoj, který zněl jako nepřímé povzbuzení Ruska v jeho agresivním počínání. A že exministr zahraničí neadresoval Moskvě poselství, které by nebylo možné charakterizovat jinak než slovy: „Pane Putine, to co děláte je zločin.“

Nechce se mi věřit, že by se Henry Kissinger neseznámil s projevem ruského prezidenta, který byl pronesen 21. února 2022, tedy tři dny před vpádem na Ukrajinu. Považuji ho za součást nebezpečné „Putinovy doktríny“. Ze zmíněného projevu a také z jiných vyjádření šéfa Kremlu je více než zřejmé, že zabráním Krymu a východoukrajinských teritorií agresivní choutky Moskvy neskončí. Tak jako zabráním československého pohraničí neskončily agresivní choutky německého Führera.

Je si toho Henry Kissinger vědom?