Dospíval jsem v šedesátých létech. Velice jsem se zajímal o politiku a chtěl jsem vědět, jak se to mohlo stát, že jsme spadli do sféry vlivu Moskvy. Četl jsem hodně o událostech z roku 1948. Velice mě bolel výrok tehdejšího amerického velvyslance Laurence Steinhardta. Diplomat se divil, že se náš národ dobrovolně a bez odporu vzdal své svobody a podlehl diktatuře. Jak jste to mohli dopustit, ptal jsem se pamětníků těch událostí – vždyť byly dosud čerstvé a pamětníků bylo mnoho.

Byly to nářky na společnou notu. Obrovské zklamání z parlamentní demokracie. Zrada ze strany spojenců. Impozantní rozhodnost sovětské moci – tehdy by nikoho nenapadlo zpochybňovat fakt, že Československo osvobodili Sověti. K tomu pak naděje, že stát dokáže řídit ekonomiku racionálně s ohledem na sociální smír.

Dokázal jsem to pochopit, jakkoli jsem z toho radost neměl. Zklamání, rozvrat, válka a do toho jakási naděje.

Uplynula desetiletí a jsem teď starý muž. Pořád ještě myslím na výrok velvyslance Steinhardta. Když vidím, co se v Americe děje, opakuji si jeho slova – jak může americký národ bez odporu dopustit takové zhroucení hodnot, ze kterých vzešla její velikost? Včetně té nejcennější, totiž svobody myšlení a slova? Jak se mohlo stát, že se z Ameriky šíří do západní Evropy jako jedovatý plyn směsice bigotních doktrín, vymáhaná s úporností, jež je vlastní všem fanatikům?

Už vůbec pak nechápu, proč se tomu západní Evropa podvoluje, proč ve jménu nařizovaných evropských hodnot obětuje tu jednu jedinou autentickou, totiž pluralitu názoru a svobodu vyjádření.

Nedošlo přece k ničemu, co zapříčinilo vítězství diktatury v poválečných létech. Nebyla zde žádná zničující hospodářská krize. Naopak, kontinent poznal hospodářský rozkvět, jaký nemá v dějinách obdoby. Politické systémy v ničem neselhaly, právě parlamentní demokracie rozkvět umožnily a podpořily. Vědecké bádání se rozvinulo ve všech svých oborech nevídaným tempem. Nejsou tu žádné reálné důvody k zoufalství, jež pak může za určitých okolností lidi přivést k osudné volbě zkusit to bez svobody, v diktátu.

Dovedu si představit, že se za dvacet, třicet, padesát let budou mladí lidé ptát pamětníků, proč se tak snadno zbavit mnohosti názorů a svobody vyjádření. A taky umím odhadnout, co jim pamětníci povědí. Že to tak zprvu nevypadalo. Že jim nikdo neřekl, jak to dopadne, že prožijí život ve strachu, že je někdo udá, když uhnou jen o píď z předem dané, jediné správné linie. A že to povede k hospodářskému úpadku a sociálním konfliktům. Nevypadalo to tak.

Ono to ale nikdy tak nevypadá. Žádný diktátor, individuální či kolektivní, vám neřekne: přicházím vás okrást, uvěznit a zabít. Vždycky říká: jsem tu, abych vás chránil a pomohl vám na vaší cestě ke štěstí. Ukážu vám ji a nedovolím žádný krok stranou.

LN, 26.7.2021