USA: Trump, Mattis a Sýrie
Stažení amerických vojsk ze Sýrie je velký omyl. Jde asi o nejhorší Trumpovo rozhodnutí
Poslední předvánoční týden „odpálil“ Donald Trump na svém Twitteru „bombu“: oznámil, že ze Sýrie stahuje americké jednotky. Od toho ho odrazovali ministr zahraničí Mike Pompeo, ministr obrany James Mattis i bezpečnostní poradce John Bolton. Trump nedbal jejich rad, rozhodl jinak. Jeho postoj vítá skupina paleokonzervativců (Pat Buchanan) a libertariánů (Rand Paul), ale většina republikánů i konzervativců je zděšena. A i ti, kdo ho podporují (například senátor Lindsey Graham), ho vyzývají, aby to přehodnotil. Toť nepravděpodobné; Trump se po kritice ještě více zatvrdil.
O Trumpově rozhodnutí lze říci to dobré: že plní další ze svých předvolebních slibů. Ale to je asi tak vše dobrého, co o něm lze říci, protože je to jeho možná nejhorší rozhodnutí, jehož následků se dožije a bude litovat.
Jak zradit spojence
Proč? Zaprvé, tvrdí, že takzvaný Islámský stát (ISIS) je už poražen, a to byl jediný důvod, proč Američané byli v Sýrii. ISIS coby stát je poražen, ale ISIS coby teroristická organizace nadále existuje a čítá několik desítek tisíců bojovníků. Trump předčasným odchodem ze Sýrie dělá stejnou chybu jako Obama předčasným odchodem z Iráku. Po roce 2007 byl Irák stabilizován, v roce 2011 však Obama stáhl americké jednotky ze země. Následek? Bagdádská šíitská vláda se dostala pod vliv Íránu a do sunnitských oblastí země pronikl ISIS – se všemi hrůzami, jež pak následovaly. Nyní bude hrozit totéž: vzkříšení ISIS.
Přitom Američané mají v Sýrii pouze dva tisíce vojáků, zanedbatelný počet s minimálními náklady, ale zato s úžasnou bojovou efektivitou a geopolitickým dopadem. Jejich stažení může být kolosálním omylem.
Zadruhé, ponechá Sýrii napospas Íránu a Rusku. Trump chce mít sice tvrdou protiíránskou politiku, ale nyní dává Sýrii jako dárek. Strategická konzistence v tom není.
Zatřetí, udělal tak na základě série telefonických rozhovorů s tureckým prezidentem Erdoganem – a pod jeho vlivem. Erdogan chce Američany pryč ze Sýrie, aby tam mohl vtrhnout a „zmastit“ Kurdy. Vládci Sýrie tak budou Rusko, Írán a Turecko: vše země s protizápadními režimy.
Začtvrté, bude to prakticky znamenat zradu spojenců – Kurdů – té nejméně zlé ze všech stran syrské občanské války. Vždy jsem byl proti intervenci v Sýrii, protože jsem neviděl, na čí straně intervenovat: na jedné straně masový vrah, proruský a proíránský Asad, na straně druhé liberální opozice okamžitě nahrazena sunnitskými islamisty. Pak se objevila jediná jakžtakž přijatelná síla, kurdská milice YPG, jež nesla (spolu s iráckou šíitskou armádou) hlavní tíhu bojů proti ISIS – s americkou pomocí. Kurdové nyní ovládají východní část Sýrie, což je úlevou pro tamní křesťany i jezídy, ale trnem v oku Erdoganovi. Takže Trump zradí spojence, Kurdy, jedinou efektivní prozápadní sílu v syrské občanské válce. Je to jako po zradě Jižního Vietnamu v roce 1975; tehdy se říkalo: „Je nebezpečné být nepřítelem Ameriky, ale být jejím přítelem je smrtící.“ Kurdové jsou nyní postaveni před volbu: dohodnout se s Asadem, anebo být zmasakrováni Turky.
Odchází stoupenec umírněnosti
Zapáté, americké stažení ze Sýrie má už svou první „oběť“; je jí respektovaný ministr obrany generál James Mattis, který z výše uvedených důvodů oznámil svou rezignaci. A doprovodil ji rezignačním dopisem, jenž nelze číst jinak než jako výtku Trumpovi. Mattis mu vyčítá, že pro bezpečnost Spojených států dostatečně nezohledňuje význam spojenců, nepřátelskost nepřátel a potřebu mezinárodního řádu založeného na spojenectví se spojenci. Coby stoupenec tradiční republikánské politiky zdůrazňující předvídatelnost, loajalitu vůči spojencům a tvrdost vůči protivníkům měl Mattis na Trumpa umírňující vliv. Krotil Trumpův militarismus i izolacionismus (kombinace obou je zvláštní, téměř neexistující, ale Trump samotný je zvláštní); a zastával méně „jestřábí“ postoj vůči Severní Koreji a Íránu než Bolton či Pompeo. Byl taky proti opuštění Sýrie a Afghánistánu.
Odchodem Mattise se Trumpův zahraničněbezpečnostní tým definitivně promění: má už třetího bezpečnostního poradce, druhého ministra zahraničí, po ohlášeném odchodu šéfa prezidentské kanceláře Johna Kellyho bude mít už třetího kancléře, po ohlášeném odchodu velvyslankyně při OSN Nikki Haleyové už druhou osobu na tomto postu. A po odchodu Mattise koncem února druhého ministra obrany. Při výměnách ministra zahraničí a bezpečnostních poradců si pokaždé vybral osobu lepší, než byla ta předchozí; a nelze vyloučit, že tomu tak bude i při výběru nového ministra obrany. Je to však nepravděpodobné.
Nechci „hysterčit“, leč toto je vážná věc. Počkejme na příštího ministra obrany, ale pokud Trump svůj styl nezmění, volby 2020 nejspíš prohraje. A svůj styl asi jen tak nezmění.
LN, 27.12.2018
Autor je ředitel Občanského institutu