Američtí filmoví magnáti právě absolvovali nemilou zkušenost nejlíp vyjádřenou obojakým slovem ambivalence - rozpornost čehosi sladkokyselého, finanční to plus, avšak ideologicky, z politicky korektního hlediska, naprosto potupné minus. THE AMERICAN SNIPER, film Clint Eastwooda, nijak zvlášť pokrokového producenta, za první týden svého promítání vydělal rekordní sumu sto milionů dolarů - za výtvor s válečnou tématikou, v němž se vlasti nelaje, naopak hlavní představitelé se prezentují jako odvážní stateční patrioti, taková to provokace. „Obama není trapný, celá země je trapná,“ oprávněné rozhořčení vyjádřil hollywoodský producent a Obamům finanční mecenáš Harvey Weinstein. (Tak cituje John Hawkins ve své tuze zajímavé sbírce „25 Quotes That Prove Liberals Don’t Love America“, Townhall.com, 25.2.2015) Rovněž je citován filmař Michael Moore, multimilionář se značně vepřovou vizáží a s tvrzením, že „naším národním obyčejem je zabíjení, v Americe jsme započali s genocidou, pak jsme vybudovali otroctví, se zabíjením stále pokračujeme, takoví my jsme.“

Rovněž jsme rasističtí agresoři, ve Vietnamu to byla válka bělošských rasistů, takto jihovietnamským vojákům oznamovala hollywoodská hvězda Jane Fondová ve svém nekompromisním antiamerikanismu zazářivší například ve filmu Julia (1977) v roli americké spisovatelky a celoživotní stalinistky Lillian Hellmanové.. V pořadí druhým z mnohých manželů Fondové se stal revolucionář Tom Hayden, který povýšil do role zákonodárce v Kalifornii. V ní razantně prosazoval povinné zvýhodňování černošské menšiny nejen kvótami pro přijetí na studia a do zaměstnání, ale i kvótami záruky dosažených výsledků. Nejen tedy garantovaný počet přijatých uchazečů na studium nukleární fyziky, ale i záruka počtu úspěšných absolventů s doktorátem, ber kde ber.

V době války ve Vietnamu se tato bojovnice za světový mír podle sovětského vzoru zvlášť vyznamenávala. S delegací „mírových aktivistů“ několikrát přiletěla do Hanoje k vděčným hostitelům. Fotografům ze světových médií pozovala u protileteckých baterií připravených zasáhnout americké vzdušné piráty. O sestřelených zajatých Američanech se zásadně vyjadřovala jako o válečných zločincích.

Ti se tam snažili přežít hrůzy věznění. Pilot Jerry Driscoll po letech vypovídal, jak ho vytáhli ze smrduté kobky, očistili, nakrmili a dostal rozkaz ujistit slavnou Fondovou, jakého náramně humánního zacházení se mu dostává. Jenže on jí plivl do tváře, za což byl dokonale zmlácen. V bezvědomí ho odtáhli, podařilo se mu však přežít, byť s permanentními následky.

Plukovníka Larryho Carrigana, v té době již šest roků zajatého, si rovněž vybrali na potěmkiniádu ujišťovat správně vybrané návštěvníky o ohleduplném zacházení. Carrigan v nestřeženém okamžiku podstrčil Fondové papírek se jmény zajatců, o kterých jejich rodiny neměly zprávu, zda kdo žije. Slavná herečka ale informaci nedoručila rodinám, ale veliteli věznice, s výsledkem krutého tělesného potrestání, které Carrigan sice přežil, ale tři jiní zajatci nepřežili.

Denunciantky se v Americe ovšem nikdo nedotkl, nic alespoň trošku nepříjemného ji nepostihlo. Naopak, dostalo se jí jmenování mezi 100 nejvlivnějších, nejznamenitějších žen století.

Sledoval jsem i jiné její aktivity. Značně mě například zaujalo horování této multimilionářky pro komunistickou nirvánu. Svým posluchačům, zejména z řad mládeže, opakovaně zdůrazňovala: „Kdybyste doopravdy věděli, co to je komunismus, na kolenou byste se ho dožadovali.“ Janička k zulíbání.

- - -

„Uškrtit takovou bestii!“ marně jsem bažil. Vietnamská válka byla ta jediná Američany kdy prohraná a k debaklu nedošlo na bojišti, ale na domácí půdě, v médiích, v intelektuálních kruzích. Novým vystudováním v Americe jsem vplul do tamějšího akademického světa seznamovat se s nevábnými pokrytci proklínajícími systém, který jim umožňoval tak pohodlnou existenci, a přitom mohli bažit po nádherách socialismu, který naštěstí nikdy nemuseli okusit. Nevyhoditelní pseudorevolucionáři s kariérou, jim kapitalismem zaručenou. Prosazovatelé druhu revoluce, která od té autentické měla aspoň tak daleko, jako má masturbace k souloži..

Kolaps sovětského modelu vědeckého komunismu, přesně k dvoustému výročí francouzské revoluce, znamenal konec studené války, již pak nahradila éra další a se svým destruktivním potenciálem závažnější. Máme islám, zcela jinačí sortu fanatiků, v New Yorku se nám letadly trefili do mrakodrapů, přemnohé se změnilo, zcela jiné karty rozdány. Nikdo není nucen chopit se zbraně a sloužit vlasti, takové povinnosti již dlouho není, na vojáky se již neplive, získávají na respektu a popularitě, nejeden umírá v hanebných dálavách. S výjimkou politicky ultrakorektních kruhů patriotismus, pocit vlastenectví, přestal být něčím zcela ostudným, což i Hollywood nijak jásavě postřehl.

Tvůrcem-pachatelem filmu „The American Sniper“ je Clint Eastwood, který se v roce 2012 provinil svými sympatiemi pro Romneyho, Obamova rivala, a vůbec mu nepomohla jeho opozice proti válce v Iráku a jeho pochyby o oprávněnosti invaze Afghánistánu (jako výcvikové báze al-Kájdy a tím i podílu na zničení mrakodrapů v New Yorku s rekordním množstvím obětí).

Dosavadní průzkum reakce diváků: hodnocení známkou A+, čili známka výtečná.

Též důkladně uštědřená facka na mravně popuzené tváři politicky korektních estétů, co se v životě nepotkali s jednoduchým, nábožensky založeným americkým patriotem, převážně konzervativcem, který se za svou vlast nestydí. Takové typy vskutku ještě nevymřely, mezi ně patřil Texasan Chris Kyle, veterán příslušníků elitních námořních jednotek SEAL - se čtyřnásobným nasazením v převážně islámském nebezpečném terénu.

Televizní osobnost Bill Maher ho charakterizuje jako vlastence-psychopata, však on sám by nikdy nikoho nezabil, takovou odpovědnost přenechává psychopatům Kyleho kalibru, aby ho v případě potřeby před nepřítelem ochránili. Kyle se v onom nebezpečném terénu zasloužil celkem o 162 smrtelných zásahů. Z nich se nijak neraduje, ovšem představa, že tím zachránil nejeden život svých spolubojovniků, ho těšila velice. Byla ale postižena vědomím, že osud mnohým kamarádům nedovolil, aby se toho mohli dožít. Podíleli se na společném životě, mezi nimi se vytvářely vztahy s ochotou pro toho druhého maximálně riskovat. Ve filmu jsem nepostřehl okamžik slasti ze zabíjení.

Film se sice divákům velmi líbil, vydělal plno peněz, ale sympatie hollywoodského pokrokového establishmentu nezískal, jak prokázáno při letošním udělování Oscarů..

Chris Kyle již nežije. Nepadl na bojišti, zasažen kulkou nepřátelského odstřelovače, ale psychicky postiženým veteránem ve vlastních řadách, zpět v domácím prostředí. Bývalý příslušník námořní pěchoty Eddie Ray Routh ho zastřelil.

Uplynuly dva roky, než došlo k soudnímu procesu, který trval dva týdny. Obviněný nepopíral svůj čin, jeho advokáti, věrni svému povolání „lhářů k pronajmutí“, prosazovali osvobozující rozsudek z důvodu nepříčetnosti.

Na taková rozhodnutí máme plno precedentů. Nezapomenutelným je John Hinckley, ročník 1955, který v roce 1981 ve Washingtonu, D.C., u východu z hotelu Hilton vypálil šest ran z revolveru s úmyslem zabít presidenta Reagana. Zasáhl dva členy ochranky, blízký presidentův spolupracovník James Brady utrpěl vážné zranění, paralyzován na vozíčku až do své smrti v loňském roce 2014. Reagan byl zasažen jednou kulí do hrudi. Motiv atentátu: úmysl imponovat herečce Jodie Foster, jíž Hinckley byl posedlý (“driven by erotomanic fixation“) po zhlédnutí filmu Taxi Driver.

Multimilionářský spratek z rodiny olejářského magnáta měl k dispozici tým výtečně honorovaných profesionálních lhářů, kteří s pomocí neméně oceněných odborníků v oboru duševních chorob dosáhli kýženého výsledku - žádné odsouzení, ani vteřinku pobytu za mřížemi. Toliko luxusní pobyt v psychiatrické léčebně, z níž časem se soudním souhlasem se mu dostávalo práva se vzdalovat do svého rodinného prostředí.

Eddie Ray Routh tak náramně nedopadl. V únoru 2015 texaský soud vynesl rozsudek: doživotní trest without parole, bez možnosti předčasného propuštění.

- - -

Poněkud relevantní poznámka z dávnověku: Ve své milosrdně krátké kariéře okresního soudce jsem se naštěstí zabýval agendou občanskoprávní. Zažil jsem ale jednu výjimku. V létě 1958, když trestní soudce byl na dovolené, nám tam přibyla jedna vazba, která se nedala odkládat. Jediný člověk, jehož jsem jménem lidově demokratické republiky kdy uvrhl do bolševického kriminálu, byl starý mládenec pracující na státním statku. Měl už za sebou kupu trestů a odsezených víc než deset let. Jeho zločiny byly dost monotonní. Po výplatě proměnil koruny za dvě basy dvanáctek, pět lahví vína a dvě lahve tekutiny s nápisem Umělý řezaný rum. Přes víkend zásobu zkonzumoval. Normální smrtelník by tyto toky asi nepřežil, ale obviněný pouze nabyl na pohlavní žádostivosti. Alkohol, místo aby zničil tělo a duši, mu byl jiskrou k nezničitelnému ztopoření. V pondělí se ukázal v závodní kuchyni u oběda, přisedl ke stolu nic netušících soudružek od živočišné výroby a vysemenil se jim do polévky. Dotyčné samozřejmě pištěly a ejakulátor odpochodoval se svou ztopořeností stále mimo poklopec.

Prokurátor by se asi nebyl obtěžoval starým ožralou nebýt setkání rozepnutého putovatele se skupinou dívčí mládeže na cestě ze školy. Priap na nikoho nijak nesahal, a tudíž zneužití podle par. 239 nepřicházelo v úvahu. Prokurátor se na něj obořil s hrubou neslušností podle par. 188. Při procesu advokát, kterého jsem ex offo obviněnému přidělil, energicky dokazoval totální alkoholickou ztupělost svého klienta: ergo nemůže být uznán vinným ničeho. S touto andělskou variantou jsem se neztotožnil. Zavolal jsem si policajta z městyse Bezdružice a ten odsvědčil, že obviněný kráčel rozepnut a obnažen po návsi. V okamžiku, kdy postřehl uniformovaný symbol státní moci, hbitě upravil poklopec do stavu, jemuž se z hlediska pravidel řádného socialistického soužití nemohlo nic vytknout. Obviněný si tedy byl vědom svých nepřístojností, rozlišoval mezi dobrem a zlem, a tak jsem mu napařil maximální sazbu dvou let a navíc pobyt u psychiatrů. Obdařený děkoval a vetoval návrh obhájce podat si odvolání.

- - -

Věru značně rozlišné justiční praktiky. Nechť čtenář rozhodne, čemu by dal přednost. Tak či onak, Hollywood by se určitě nezajímal o mou západočeskou pohraniční epizůdku.

KONEC