Začátkem prosince 2002 Nejvyšší soud ve Washingtonu po téměř čtvrt století trvající neochotě se rozhodl přece jen kousnout do kyselého jablka zvaného Affirmative Action, politiky zvýhodňování menšin (některých, ale ne všech), čili kroků nikoliv v souladu s ústavními zárukami občanské rovnosti bez ohledu na rasu, národnost, náboženství atd. Začátkem sedmdesátých let, v době Nixonova prezidentování, se začaly prosazovat „kvóty“. Student, zaměstnanec, žadatel o všelicos přestal být posuzován jako jedinec, ale jako příslušník skupiny, do níž se narodil. Vyrukovalo se s eufemismy, z kvót se stala „směrná čísla“, „kýžené cíle“ a úřad prosazující tyto preference se pojmenoval na Úřad rovné příležitosti (Equal Opportunity Office). Pane Orwelle, tak to je.

Netřeba mít IQ Alberta Einsteina k pochopení, že zákon, který zaručuje privilegia, tím odporuje ústavním zárukám rovnosti. Takovou ošemetností se začaly zabývat justiční instance, ale Nejvyšší soud rozhodl jen jednou (Regents of the University of California v. Bakke, 1978), čímž ale pramálo rozhodl: kvóty že tedy ne, ale „přihlížení k rase jako faktoru při přijetí na univerzitu“ že ano. Tehdy to bylo v případě bělocha jménem Bakke, neúspěšného žadatele o přijetí na studium lékařství v kalifornském učilišti Davis, kde však přijali méně kvalifikované zájemce s tmavou pokožkou. Tentokrát to je případ bělošky Barbary Grutterové, která se nedostala na studia práv v Michiganu. Soud první instance jí vyhověl, odvolací soud rozhodnutí obrátil, a proto tedy teď soud ten nejvyšší.

„Cesta do pekel bývá dlážděna nejlepšími úmysly“ je rčení připisované Dantemu a mnohým pak dalším. Nezačnu od Adama, ale od Voltaira, který za osudovou trojici pokládal dědičnost, prostředí a okolnosti čili štěstí, onu mušku zlatou. Do života se věru snadněji startuje z rodinného paláce než ze smetiště. Moji vyženění příbuzní našli na misionářské stanici v thajské džungli osiřelá robátka, dvojčátka, vložili je do krabic od bot, odvezli do Bangkoku, adoptovali, a dnes jsou z nich dospělé, zdravé, vzdělané Američanky. Nedostat se tehdy do oněch krabic, vedly by dost jinačí život, pokud by vůbec nějaký vedly.

V roce 1964 tehdejší prezident L.B. Johnson v rámci velmi ambiciozního a hrůzně nákladného programu Great Society vydal příkaz (Executive Order No.11246) oné „Kladné akce“, nápravné to iniciativy pomoci těm pozdrženým na startu. Opatření nápravné, remediální, dočasné. Však ale víme, jak to s dočasností bývá: tato už trvá téměř čtyřicet let, velmi brzo to budou dvě generace, už získala punc permanence. Doba báječných příležitostí k využití a zneužití.

Tak jako mezi země chudého třetího světa je započítáván přebohatý Kuvajt, v USA většina obyvatelstva, totiž ženy, se oficiálně pokládá za menšinu (minority). Na tomto druhu uvažování vydělala má, v Praze bohužel nedávno zesnulá, přítelkyně Eva. Když se přistěhovala do Kalifornie, živila se číšničením a přemýšlela o možnosti studia. Zašla na jednu z významných univerzit, kde jí dali formuláře. Pustila se do vyplňování, dostala se k rubrice „Rasa“, aniž by věděla, že té bílé se říká Caucasian. Za něco kavkazského se nepokládala, černoška, Indiánka, Eskymačka taky nebyla a tedy zaškrtla Others – že je „jiná“. Nikdo se nepídil po její jinakosti a navíc patřila k početně většinovému, ale politicky menšinovému pohlaví. Bác, dostalo se jí dvojnásobných výhod Kladné akce s tučným stipendiem, vystudovala, dotáhla to k obtížnému doktorátu. (V rámci údajné snahy o rasovou rovnoprávnost se dovedeme i obludně škatulkovat. Dostal jsem výzvu k zaplacení členských příspěvků od American Political Science Association a u toho rasový dotazníček, kdo že jako jsem. Ačkoliv privilegia nepotřebuji, občas, když se takto naštvu, rovněž se prezentuji jako „Jiný.“ A ne že bych tak zcela mátl: v sovětské encyklopedii národností je psáno, že u Amuru vegetuje zbytek sibiřského kmene jakýchsi Ulčů, vlídných, ale značně degenerovaných primitivů.)

V deset let už staré knížce (Příručka pro zájemce o americký svět, Praha, Rozmluvy, 1992) mám kapitolu „Co v Americe dovede způsobit jedno písmeno“. Obrátil se totiž na mě český mladík jménem Martínek, zájemce o přijetí na studia a ovšem i získání stipendia. Tehdy jsem ho urazil sdělením, že kdyby si změnil jméno jen o jedno písmeno, jeho šance by se podstatně zlepšily. V kurzu mezinárodního práva jsem měl výtečného studenta, bělocha s nepatrným cizím přízvukem, přistěhovalce z uruguayského Montevidea, z dobře situované advokátské rodiny. Jmenoval se Carlos Martinez, po získání bakalářského diplomu mínil jít na studia práv, a tak jsem mu psal upřímná doporučení na adresy těch nejprestižnějších, tak zvaných Ivy League škol („břečťanová liga“). Tam přijmou jednoho z deseti, dvaceti či více uchazečů. V případě tohoto latinsko-amerického, a tedy Kladnou akcí k privilegovanému zacházení předurčeného (kategorie Hispanics) Karla Martínka ale Mohamed nemusel s prosíkem k hoře, hora se sama ozvala. Telefonovali nám na oddělení z děkanátů, žadonících, abychom Carlose přesvědčili, že má jít právě k nim. Jeden ten děkanát dokonce slíbil, že když jim Carlose dodáme, na oplátku že přijmou dalšího našeho absolventa (bělocha), který by jinak nekvalifikoval.

Z Harvardovy univerzity, té nejprestižnější v Americe, Carlos obdržel dopis, nikoliv produkt word-processoru či něco naťukané sekretářkou na stroji, ale psáno rukou proděkana, něco značně nevídaného – nejen formou, ale i obsahem. Že oni, celý ten Harvard, se mohou hodně učit od něho. To vše dovedlo způsobit jedno písmeno.

Nevěříte? Martinez-Martínek mi dal kopii, tady je její text:

March 3, 1983, Law School of Harvard University, Assistant Dean, Admission Office
Dear Carlos, I surely hope you´ll come to Harvard, you have a lot to teach us.

- - -

Člověk se zkušeností nás starších generací s dělnickými řediteli, s „ádékáři“ (absolventy dělnických kurzů, jejichž účelem bylo dostat se rychle na univerzitu bez maturity) a v mém případě i s „péešpáky“ (absolventy tzv. Právnické školy pracujících čili za rok z montérek do taláru) je na tohle počínání zvlášť alergický. Znám řadu pedagogů, kteří nenechají majitele tmavé pokožky propadnout – přece si nebudou koledovat o obvinění z rasismu. Což tohle není rasismus naruby? Předmět zvláštní péče a ohledů se stává jeho obětí, dokodrcá se k promoci s praskrovnou zásobičkou znalostí a s tou se pak má pustit do úspěšného života. Kladná akce připravila svěřence o příležitost soutěžit, poměřovat se s ostatními jako rovní s rovnými. Co si pak myslet o reformátorech, kteří vycházejí z předpokladu, že nutno zacházet šetrněji, shovívavěji, nelze uplatňovat stejný metr jako na většinu společnosti, že samozřejmě výkonnost menšinového ducha je – inu menšinová, jinačí než naše, takže bouřlivě tleskati i takovým jejich výkonům, za něž by našinci byli vypískáni. Když pak učitelé, zaměstnavatelé a veřejnost jako taková předpokládají méně od minorit zvýhodněných vládní politikou, trpí tím každý její příslušník, který dosáhl svého vzdělání a postavení jen svou vlastní poctivou zásluhou. Jenže ono se mu nevěří, je přečetnými případy zvýhodňování devalvován.

Hodně nevole způsobuje Affirmative Action v zaměstnání. Bělošská většina vesměs nemíní chápat, proč její demokraticky zvolení reprezentanti dovolují něco, čemu se oprávněně říká reverse discrimination – diskriminace naruby, ve vlastních řadách. U soudu v Detroitu nepořídili hasiči a v New Yorku dozorci vězňů. Při zkouškách na povýšení jen polovina černochů a Martinezů uspěla ve srovnání s výkony Martínků. V takovém případě federální soud nařídil najít vysvětlení v rasismu, a došlo tedy k dodatečnému byrokratickému nadhodnocení nedostatečných žáků, z pětek se staly známky dostatečné či dokonce chvalitebné. V New Yorku policisté podstoupili kvalifikační zkoušky na seržanty. Uspělo 10,6% Martínků, 4,4% Martinezů a 1,6% černochů - čili automatický důkaz rasisticky předpojatého testu, jehož vypracování zaručit perfektní barvoslepost stálo půl milionu dolarů. Výsledek se proto měl anuloval, ale než k němu došlo, městská správa povýšila dvě stě propadlých podle rasové kvóty a bylo to. Načež někteří z policistů oficiálně požádali o rasovou překlasifikaci, že nejsou bílí, že nejsou Martínkové, ale Martinezové.

V nejednom případě ten který Joe Smith se domáhá přednostního povýšení na základě tvrzení, že je příslušník privilegované, v minulosti utiskované menšiny – z jedné šestnáctinky americký Indián (Native American - politicky korektní označení, tak jako černoši přestali být Blacks či Negroes a stali se z nich African-Americans, na rozdíl od bělochů, jimž je odepřeno být European-Americans), neboť jeden jeho pradědeček pocházel z kmene Cherokee. I bývalý prezident Bill Clinton, jehož pravdomluvnost je ovšem nulová, o sobě občas dává vědět, že je vlastně několikaprocentní rudokožec.

Historickou vinou posedlí bělošští liberálové, profesoři, ideologové, též byrokrati, jimž prosazování programu zaručuje pohodlné živobytí, spolu s nikým nezvolenými a o to hlasitějšími demagogy, tyto všechny usilovatele o lepší příští nezajímá rovnost příležitosti, domáhají se rovnosti výsledku. Individuální výkon nutno principiálně v rámci pokroku zavrhnout. Má to tedy znamenat, že všichni budeme zpívat s Pavarottim v Metropolitní opeře? Když už rasový klíč, proč ne též v boxingu a basketballu, téměř výlučné doméně černochů? Proč k dlouhánům nepřidělit politicky naprosto korektní kvótu mrňavých Vietnamců?

Významné černošské osobnosti jako například profesor ekonomie Walter E. Williams se vyjadřují takto: „Je to systém, v němž se má pomoci osobě A (současnému černochovi) potrestáním osoby B (současného bělocha) za to, co osoba C (běloch v minulosti) udělala osobě D (černochovi v minulosti). To tedy je hodně podivné pojetí sociální spravedlnosti, zejména když se budeme chtít držet principu individuální odpovědnosti.“ (The New York Times, 10.3.1985.)

Kdy začít s výchovou dítěte? Oliver Wendell Holmes, asi nejmoudřejší soudce v historii této země, doporučil započít s pedagogickým úsilím aspoň o sto let dříve, než se dítě narodí. Mezi počestné úmysly, které se ale zvrtly, nutno započítat sociální zákonodárství z doby L.B. Johnsona, které zaručovalo, že porodí-li nezletilá a nemá-li manžela, ožení se s ní stát a bude ji živit. Tím se stalo, že už delší dobu víc než dvě třetiny všech černošských dětí se narodí mimo manželství, vyrůstají bez otce, který je neznám, nepřítomen a přemnohý z nich je ve vězení nebo na hřbitově, oběť násilí ve vlastních řadách.

Už v roce 1973 napsal významný harvardský profesor, černoch Martin Kilson, že škola přednostně přijímá černochy, z nichž je skoro polovina naprosto nekvalifikovaná. Z těch se pak rekrutují superradikálové proklamující, že příliš zájmu o studia znamená zradu rasové solidarity. Zmínku si v této souvislosti snad zaslouží jiná menšina, původem z Asie: Korejci, Vietnamci a zejména Číňané. Nejen, že jejich průměrné IQ převyšuje bělošské protějšky a v píli, pracovitosti se jim, snad jen s výjimkou Indů, nikdo nevyrovná. Stačí vejít do univerzitní knihovny někdy večer či o víkendech přesvědčit se, jací pilňáčkové tam vysedávají. Tudíž nepřekvapí, že z hlediska kritérií Affirmative Action tito tzv. Asians nejsou menšinou kvalifikující na přednostní zacházení. Naopak, jak mnohonásobně prokázáno zejména v Kalifornii, uplatňuje se proti nim diskriminační numerus clausus, jaký v minulosti postihoval talentované židovské studenty.

U Nejvyššího soudu ve Washingtonu obhájci preferenčního zacházení budou zdůrazňovat jeho údajnou blahodárnost ve jménu pluralismu a zejména diversity –mnohojakosti, pestrosti složení studentstva, které tak přijde do vzájemně obohacujícího styku, jenž by jim jinak byl odepřen. Argument hodně to kulhavý: onou „diversity“ se totiž rozumí jen rasa (některá), nikoliv ale jiná kritéria jako třeba socio-ekonomické zázemí, předchozí život v rozličných končinách, od Aljašky po Floridu, náboženství, a zejména politická orientace. Ta nejvíc vadí prosazovatelům takového pokroku v profesorských kruzích, kde na sto demokratů připadá jeden republikán, na sto břitkých odpůrců establishmentu jeden jeho stoupenec.

The New York Times v úvodníku (3.12.2002) vyjádřily svou neochvějnou podporu k zachování pozitivní diskriminace s obavou, že opačné rozhodnutí Nejvyššího soudu by byla úplná tragedie.

K O N E C