Je to ovšem záležitost černošská, nezřídka jakoby s nárokem na stoprocentní celonárodní důležitost, a tudíž i pozornost. Takto se například momentálně prezentuje kalifornská kongresmanka Maxine Waters ve Washingtonu, tuze usiluje o změnu posledního volebního překvapení, jež učinilo Donalda Trumpa presidentem země.

„Já ho nerespektuji, já mu nedůvěřuji, on nebude pracovat ve prospěch zájmu amerického lidu.“ (He’s not working in the best interest of the American people.)

Proto se domáhá jeho impeachmentu, jediného ústavně existujícího způsobu jak odstranit hlavu státu. Trump je takovou hlavou v pořadí již čtyřicátý pátý. Nikdy dřív se takový pokus s výkopem nevhodného presidenta nepodařil, nejblíž takovému vyřešení byl nemrava Bill Clinton koncem dvacátého století.

„Denně budu bojovat, abych toho dosáhla,“ takto značně soptí tato dáma se snadno odolatelným šarmem, též třeba sama s nárokem na přesun z Kongresu někam za mříže do vhodného kriminálu. Dočítal jsem se o pletichách zejména finanční povahy, něco takového a v jejím prostředí nijak překvapivé.

- - -

V jednom z dřívějších textů jsem se zmínil o knize černošského autora Jasona Rileyho s kurážným titulem „Please Stop Helping Us“ - požadavkem, aby jim, černochům, se přestala poskytovat všemožná privilegia jako „affirmative action“. Problém tohoto nejméně úspěšného etnika přece nevězí v údajně zavilém počínání rasistických bělochů, kteří ale v průměru jsou pozadu za asijskou menšinou v životním standardu, dosaženého vzdělání a životního uplatnění.

Konzervativně motivovaný černošský autor Shelby Steele ve své knize „White Guilt“, doslova „Bílá vina“, se zabývá opačným, neúmyslným dopadem pocitů onoho bělošského provinění, jež zavinili předkové přdchozích generací. A toho do značné míry využívají a zneužívají podvodní političtí manipulátoři. Též s výsledkem, že mladí černoši přepadají nevinná bělošská individua s nezřídka vážnými, až tragickými důsledky. Na to politicky korektní establishment, s důkladnou podporou většiny takto beztoho orientovaných medií jakoby poloslepě reagoval s předstíraným přesvědčením, že jsme nebyli svědky rasistického násilí, nýbrž opačného a stále častějšího. Osm roků Obamovy administrativy se zasloužilo o užitečnou vizi přetváření černochů v oběti a vládnoucí režim v jejich zachránce, což také zaručovalo spolehlivé hlasy pro stranu vládnoucích demokratů.

Měření hodně odlišným metrem zanechalo důkladný dopad na úroveň převážně černošských škol a na kvalitu jejich absolventů.

Nyní před několika málo dny Walter E. Williams, na rozdíl od Obamy stoprocentní autentický černoch a profesor ekonomie, v Townhall 18. dubna 2017 uveřejnil stať s názvem „Worse Than Racists“ - „Horší než rasisté“.

Začíná takto: „Jako skupina docílili američtí černoši ty největší změny - s překonáním některých z nejvyšších překážek, a to ve velmi krátkém čase - jako nikdo jiný v dějinách lidstva. A jaký že toho je důkaz? Když se sečte příjem amerických černochů, a ti byli posuzováni jako samostatný národ s vlastním gross domestic product, dostali by se tak mezi dvacet nejbohatších národů na světě. A byl to americký černoch, generál Colin Powell, kdo svého času byl nejvyšším velitelem nejmocnější vojenské moci na světě. Američtí černoši jsou mezi nejslavnějšími osobnostmi na světě a někteří z nich jsou mezi jeho největšími boháči.“

To tedy byl první odstavec. Autor pokračuje zdůrazněním, že od konce občanské války v devatenáctém století žádný otrok a také žádný bývalý otrokář si nedovedl představit, že by v Americe a nikde jinde bylo možné za. pouhé jedno století tolik změn docílit. Nyní ale zbývá velký a obtížný úkol, jak docílit, aby na takových úspěších se podílela ona zbylá jedna třetina černošského národa.

Načež autor zamířil přesně tam, kam si jiní netroufají šlápnout: že řešením by bylo vymýcení - elimination of public and private policy that rewards inferiority and irresponsibility. Vymýtit a zbavit se pohodlných hanebných praktik odměňování podřadnosti, méněcennosti a nezodpovědnosti. Hlavní toho příčinou je nynější welfare state. Tento systém dovoluje mít většinou děti mimo manželství, nedokončit povinnou školní docházku, odmitnout nabídnuté zaměstnání a netrpět žádnými důsledky. Je politicky korektní svádět svou nynější chudobu na rasovou diskriminaci, což ovšem je nesmysl. Tato chudoba neexistuje v domovech, v nichž existují oba rodičové.

Školy, vzdělávání jako jedna cesta ven z chudoby, ale v cestě mnohých černochů stojí stupid political correctness. Tvrzení, že disrespectful (neuctivé, nezdvořilé) a violent

(násilné, surové) počínání je typické pro převážně černošské školy, je součástí černošské kultury, což autor Williams zatracuje jako insulting lie (urážlivá lež).

Jedním z dědictví dávné doby otrokářské přetrvává nynější praxe dvojích kritérií. To jedno, rezervované pro černochy, nepřipadá k použití v jakékoliv jiné etnické kategorii. Například na univerzitních campusech od Atlantiku k Pacifiku se rozmáhá zbabělá ochota děkanátů přikývnout k všemožným černošským požadavkům. Například mít své vlastní koleje, pořádná to ironie. V minulém století se bojovalo o údajný ideál rasové integrace, nyní se již mnohde velmi.značně prosazuje opačný cíl..

KONEC