Ukrajinská opoziční revolta se nachází jaksi v patové situaci. Původní demonstrace za přijetí Asociačního dohody Ukrajiny s Evropskou unií se posunuly do požadavku odstoupení vlády a prezidenta. Přitom je zajímavé, že jméno Julie Tymošenkové, vlastně jedné z příčin nepodepsání dohody s EU, se na demonstracích a ve vystoupení řečníků vůbec neobjevuje. Zato se objevilo jméno jejího souputníka z dob Oranžové revoluce, pozdějšího prezidenta Juščenka, a to ve společnosti dvou dalších bývalých prezidentů Kravčuka a Kučmy. Pro všechny tři bylo vyžadováno zahájení trestního stíhání za činnost v době jejich prezidentování. Jsou obviňování z korupce, rozkrádání a zneužívání moci. Což jsou obvinění víceméně tradiční – co však bylo překvapivější, byl spontánní souhlas tisíců demonstrantů na náměstí Nezávislosti s obviněním Juščenka z trestné činnosti. A to na stejném místě, kde v roce 2004 sklízel – z větší části zřejmě od stejných demonstrantů – aplaus jako vůdce revoluce.

Sami demonstranti ovšem tříští své síly, a to i akcemi, které jaksi nedávají moc smysl: obsadili například sídlo kyjevské radnice, aniž by bylo zřejmé, čeho je tím možné dosáhnout. Obdobně se snaží blokovat sídlo Úřadu vlády –snad v domnění, že tímto způsobem by bylo možné vládu svrhnout. V obou případech je na straně současné vlády zákon a ona má právo tyto akce násilně potlačit.

Nynější opozice po rozehnání počáteční demonstrace – ostatně násilí v půl páté ráno proti zbytkům demonstrantů zcela nesmyslné – navrhla odstoupení vlády a vyvolala hlasování v Parlamentu. Počítala s několika přeběhlíky z vládnoucí Strany regionů, ale ukázalo se, že k tomu jí ve 450členném Parlamentu chybělo přes čtyřicet hlasů. Nedosáhla – to si lehce mohla spočítat předem – tedy ničeho, respektive pouze toho, že další hlasování o nedůvěře vlády může podle zákona vyvolat až v únoru příštího roku. Další legitimní možností by snad bylo vyvolání generální stávky, ale do tohoto řešení se opozice – přes počáteční výzvy tohoto typu – příliš nehrne. Je totiž celkem jasné, že by to nedopadlo lépe než v Parlamentu: zatímco Západ by stávku podpořil, Východ nikoli, a tudíž by se nevyřešilo zhola nic.

Celkově to připomíná dobu před prezidentskými volbami v roce 2004: v Kyjevě každý na potkání říkal, že bude volit Juščenka, ale že zfalšovanými volbami vyhraje Janukovyč. Přesně to se stalo a tu se ukázalo, že pro situaci, kterou předvídal každý kyjevský student nebo i taxikář, nemají Juščenko a Tymošenková připraven žádný plán B. Tak to vypadá i nyní. Jenže situace je nyní ještě složitější.

Země je, teď jako tehdy, zjevně a dávno rozdělena, přinejmenším tak hluboce, jak je hluboký Dněpr. Rusky mluvící jih a východ, a proti tomu Kyjev a západ země. Ale používání ruštiny nebo ukrajinštiny není tím prvotním a rozhodujícím: například v Kyjevě na ulicích a v obchodech ukrajinštinu uslyšíte, pokud vůbec, jen velmi zřídka. Východ země má ale Západ za "banderovce" nebo rovnou za "banderovské fašisty" a Západ má Východ zase za "ksichty donbaského typu". Na obou tvrzeních něco je: Ostap Bandera skutečně jistou dobu bojoval na straně fašistů a donbaskou uhelnou pánev od samého počátku opravdu neosídlovali žádní zjemnělí intelektuálové. Ale kolik je v těch tvrzeních pravdy, tolik je v nich omylu, ale spíše než o tom, vypovídají o zarytém nepřátelství.

Kromě všech historických, sociálních, náboženských – řecko-katolická versus pravoslavná církev například - a kulturních rozdílů panuje také na průmyslovém a těžařském Východě přesvědčení, že živí zemědělský Západ a úřednický Kyjev. Přesvědčení stejně hluboké jako při státně administrativních deformacích fungování ekonomiky – stačí jmenovat pouze ceny plynu a elektřiny – zcela neprokazatelné.

Od dob takzvané Oranžové revoluce z roku 2004 převládá ve veřejném mínění novináři předkládané klišé o Ukrajině rozdělené na jaksi prodemokratický a proevropský Západ – tehdy reprezentovaný Juščenkem a Tymošenkovou, a na druhé straně údajně proruský Východ s Janukovyčem v čele. Juščenko ani Tymošenková však neměli demokracii za nic jiného než za pouhou kulisu a Evropa je zajímala tehdy, když z ní mohli něco dostat, anebo jako klacek na Rusa. Za dobu svého vládnutí od roku 2005 to demonstrovali přesvědčivě a země k demokracii, svobodě a prosperitě za jejich vlády sotva nějak pokročila. Současný prezident Janukovyč ostatně neudělal "nepodpisem" Asociační dohody s EU nic jiného – když dá víc Rusko, tedy ve snížení cen plynu a poskytnutím úvěrů, přikloní se k Rusku: pokud dá Rus málo, vymůže si zvláštní zacházení u Evropské unie. Zvláštním zacházením se ovšem rozumí tok eurofondů a úvěrů v tvrdé evropské měně – to je ostatně jediná řeč, které tihle hoši rozumějí..

Navíc pokud jde o ono směřování do Evropy, které ostatně nezpochybňuje ani vládnoucí strana a prezident Janukovyč, má část obyvatel asi trochu naivní představy o tom, co by pro reálný život Ukrajiny podpis dohody znamenal, a zjevně přeceňuje jeho ekonomické přínosy. Jiná část, zejména na Západě, má přichýlení k Evropě především za obranu proti Rusovi – o evropských civilizačních hodnotách, o demokracii a svobodách jako předpokladu ekonomické prosperity se na demonstracích a opozičních akcích až na malé výjimky také vůbec nehovoří.

Ve skutečnosti ovšem tato patová situace řešení má a je celkem zajímavé, že zatím vůbec nezaznělo, a to z žádné strany. Není-li situaci možné řešit demokratickými prostředky, jestliže jsou postoje antagonistických stran nesmiřitelné, pak je jedinou možností, jak se vyhnout násilí, rozdělení země. Zkrátka když se dva nemohou dohodnout, jsou možnosti demokracie – a tedy hlasování – vyřazeny ze hry. Platí to v manželství, stejně jako v patovém ukrajinském sporu mezi Západem a Východem.

Toto rozdělení by ostatně v ukrajinské historii nebylo nic nového. Stejně jako Dněpr by nevytvořil poprvé jejich přirozenou hranici.