Sborovým odříkáním přísahy se konstituoval nový, v pořadí osmý ukrajinský parlament. Konkrétní číselné podíly jednotlivých stran v něm zastoupených by asi zajímaly málokoho, a tak asi postačí konstatování, že takzvané proevropské strany mají nejen pohodlnou, ale dokonce ústavní většinu. Nejde tady jen o strany, ale díky ukrajinskému volebnímu systému, kdy je polovina poslanců volena většinovým systémem v jednomandátních okruzích, se k proevropským stranám přidává řada proevropských poslanců zvolených samostatně. Díky tomu se také mohlo stát, že takzvaně pravicové, nacionalistické strany jako Svoboda a Pravý blok, které se nedostaly přes pětiprocentní hranici, budou přesto v parlamentu několika jednotlivci zvolenými v jednomandátových okruzích zastoupeny. Z důvodu nepřekonání pětiprocentního limitu nebudou v parlamentu poprvé zastoupeni komunisté.

Přitom vypadnutí komunistů z parlamentních lavic odráží ne ani tak jejich úpadek, ale spíše zvláštnost těchto posledních voleb, na jejichž výsledku se podepsala jak anexe Krymu, tak absence voleb v okupovaných oblastech Donbasu. Tím proruské strany a komunisté přišli o množství hlasů.

Parlamentní koalici vytvořilo pět stran, které dohromady disponují 302 hlasy z 423 obsazených poslaneckých míst. A to pro staronového předsedu vlády A. Jaceňjuka hlasovalo 341 poslanců a nové předsedu parlamentu V. Groysmana dokonce 359. Neboli získali hlasy i těch poslanců, kteří jsou formálně mimo vládní koalici.

Za zaznamenání však stojí dvě skutečnosti. Jde o fakt, že nová, mimořádně početná koalice a nově vzniklá vláda, by neměly propadnout iluzi, že mají před sebou pět let vlády. Tak tomu vůbec nemusí být a ve skutečnosti mají před sebou třeba jen pár měsíců. Veřejné mínění a přeskupování voličských preferencí je totiž nyní na Ukrajině mimořádně pohyblivé. Při prezidentských volbách koncem května získal Petr Porošenko 9,9 miliónů hlasů, zatímco blok nesoucí jeho jméno získal šestadvacátého října, tedy o pár měsíců později, jenom 3,45 miliónů hlasů. A na druhé straně fakt, že takzvaně proruské strany – což mimochodem ale neznamená, že jsou pro odtržení Donbabwe od Ukrajiny – získaly 2,6 miliónů hlasů. Volební účast v jižních a východních regionech přitom dosahovala něco přes třetinu oprávněných voličů, zatímco na západě to byl dvojnásobek. Jinak řečeno postačila by větší volební účast v proruských regionech a volební výsledky by byly podstatně jiné.

Ta druhá skutečnost, která i v předchozích parlamentech jaksi unikla pozornosti, vyplyne na povrch v té chvíli, kdy se blíže podíváme na politické strany zastoupené v parlamentu. Tady postačí jejich názvy: Blok Petra Porošenka, Vlast Julie Tymošenkové, Lidová fronta Arsenije Jaceňuka, Radikální strana Oleha Jaška, Svépomoc Andrije Sadového a u dalších stran a seskupení to není jiné, jako třeba u opoziční Silné Ukrajiny Serheje Tihipka. Neboli aby volič byl schopen identifikovat, o jakou politickou stranu se vlastně jedná, musí k jejímu jménu být připojeno jméno jejího politického lídra. Onen lídr však není často jen jejím zakladatelem, ale většinou i hlavním sponzorem – a pro veřejnost často jedinou známou figurou. To ovšem platilo i pro ukrajinské parlamenty předchozí, kde se to vždy hemžilo obdobnými Bloky a Hnutími. Jedinou výjimku díky své tradici tvořili komunisté; jenom ti jméno svého partajního šéfa, ani svého zakladatele, uvádět nemuseli. Každý hned po čertech dobře věděl, o kom je řeč.

Neboli tou druhou podstatnou skutečností je, že v ukrajinském demokratickém parlamentním systému ve skutečnosti politické strany v pravém slova smyslu neexistují. Dá se ovšem zjistit, kteří volili Blok Petra Porošenka nebo Vlast Julie Tymošenkové, ale sotva se dá říci, proč je volili. Kromě vůdců se tyto a další strany a Hnutí ničím neliší, požadují víceméně totéž – tudíž nemají a nemohou mít žádný stálý a pevný elektorát. Příští volby, třeba jen za pár měsíců, mohou i z tohoto důvodu dopadnout úplně jinak. Na Ukrajině zkrátka nelze říci, že tuto stranu volí například křesťané, zatímco tuto zase živnostníci a tuhle zemědělci anebo státní úřadníci a koho volí liberálové. Liberální nebo prozemědělskou stranu nebo jinou stranu není zkrátka jak a po čem poznat. Neboli osmý ukrajinský parlament bude – stejně jako ty předchozí – jen hrát v kulisách politické stranické demokracie a stálé přeskupování koalic a protikoalic se dá očekávat téměř spolehlivě. Kromě svému vůdci nemají totiž poslanci závazek vůči nikomu – voličům slíbili všichni všechno – a ti zvolení v jednomandátových okruzích už nejsou formálně zavázáni vůbec nikomu.

Ukrajinský prezident a premiér si toho všeho jsou zřejmě vědomi. Již spustili vlnu lustrací, slibují reformy, mají připravenu řadu nových zákonů, a zároveň nemalují na stěny chimérické sliby o brzkém vstupu Ukrajiny do EU nebo NATO. V prvním případě mluví – v případě úspěšného provedení reforem – jako o nejbližším horizontu rok 2020, v tom druhém se omezují pouze na slib vypsání referenda. Prezident a aktuálně nová vláda mají před sebou – co do očisty policie, soudů, prokuratury a všudypřítomné korupce – úkol nemenší, než bylo mýtického času vyčištění Augiášova chléva. A k jeho splnění mají zřejmě jen o málo víc času, než měl Héráklés.

V Kyjevě vycházející časopis The Ukrainian Week – přetiskující pravidelně články z The Economist – měl ve svém listopadovém čísle titulní stranu téměř prázdnou. Byly na ní vytištěny pouze dva letopočty: 2004 a 2014. U toho prvního, odkazující na rok promarněné Oranžové revoluce, jen slovo „Nezapomeneme“. U letošního letopočtu pak „Neodpustíme“. A to písmeny podstatně většími.

Kyjev