A ještě jedna poznámka na okraj: Viktor Orbán hned v úvodu děkuje za vynikající výsledek letošních parlamentních voleb v Maďarsku i těm, kteří se obraceli proti staronové vládní koalici a vytvořili příležitost, aby nakonec přece jen převážilo dobro: protože když tu není zlo, jak by mohlo dobro převážit? Takové pojetí politiky jako souboje sil dobra se silami zla, a ne jako prostoru pro střetávání a vyrovnávání rovnocenných partnerů, v němž se „dobro“ teprve utváří, je velmi podobné tomu, co se u nás ve stupňující míře uplatňovalo po listopadu 1989. Je to pojetí politiky jako třídního boje personifikovaného dobra s personifikovaným zlem, v němž nakonec dobro logicky a definitivně vítězí, a je to v zásadě pojetí bolševické, s kořeny v marxismu. V Maďarsku má ten „třídní boj“ už řadu let daleko vyhraněnější podobu a nenávist jako hybná síla politiky se tam v posledních letech uplatňuje ještě víc než u nás. To, k čemu došlo u nás loni na podzim, totiž výrazné zhroucení opozice, se tam odehrálo už v roce 2010 a letošní volby na tom stavu nic nezměnily (přičemž svou úlohu ovšem sehrála i účelová změna volebního zákona, o níž jsem v Událostech už psal). Taková změna je vždy znepokojivým signálem jisté změny režimu. Moje první teze tedy zní – situace v Maďarsku je té naší daleko podobnější, než by se povrchním pozorovatelům mohlo zdát.

A nyní k dějinné koncepci, s níž Viktor Orbán přichází. Lidé naší (tj. střední, starší) generace si podle něho zvykli vycházet z toho, že základním zážitkem, k němuž všechno vztahujeme a na základě něhož vše další hodnotíme, je „změna režimu“ z roku 1990 (v Maďarsku vlastně probíhala už od sesazení Jánose Kádára v roce 1988). Je to jistě jedna významná zkušenost, z jakých se utváří historie, ale od té doby se, jak říká Orbán, odehrála další důležitá světodějná událost, s níž se musíme všichni vypořádat, totiž veliké finanční, hospodářské, mocenské a vojenské přeskupení sil ve světě. Dvacáté a jednadvacáté století tak přineslo zatím čtyři velké politické otřesy: ten po konci první a druhé světové války, změnu světového politického uspořádání na počátku devadesátých let a pak tu poslední, která začala být viditelná od finanční a hospodářské krize západního světa, jež propukla v roce 2008. Zatímco první tři byly pro každého z těch, co je prožívali, hned na první pohled viditelné, tato poslední se v našem vědomí projevuje jen pomalu – je však zjevné, že dnes žijeme v jiném světě než ještě před cca sedmi lety.

Je pozoruhodné, jak se tahle Orbánova koncepce podobá nejen tomu, s čím přišel na počátku 90. let Francis Fukuyama, ale taky např. někdejší koncepci T. G. Masaryka o „světové revoluci“ jako o střetnutí teokracie s demokracií, v němž demokracie vítězí, koncepci, kterou pak v době 2. světové války dotáhl ad absurdum Edvard Beneš. Podoba („strukturální“, ne „obsahová“, ale to je ještě důležitější) je v tom, že se vyvozují přehnané a nenáležité, překotné závěry z dějinného materiálu, který je neuzavřený, v pohybu, v situaci, kdy pochopitelně a jako vždy nejsme schopni dohlédnout konce. Jakkoli si Masaryka velmi vážím, jeho koncepci světové revoluce považuji za přetaženou, a tedy mylnou (dnes už je to myslím zcela zjevné) a velmi na ni sedne jeho pěkná a přesná definice „rozvášněné logiky, nešetřící dějin“ z devadesátých let 19. století. Totéž ovšem platí i pro nynější Orbánovu koncepci. „Zhroucení liberalismu“ má u Orbána podobnou povahu jako u Masaryka pád teokracie. Z čehož plyne, že povaha uvažování o dějinách (našich i světových) je u politiků a politických myslitelů v našem regionu překvapivě podobná, přes všechny historické konflikty a nepřátelství. A vesměs při tom tak trochu, malounko platí „přání otcem myšlenky“. A dále: je pozoruhodné, jak je jakási nenápadná a skrytá bagatelizace významu „změny režimu“ (rendszerváltás), dovršená v devadesátém roce (její význam byl podle Orbána už vlastně překryt tím, co přinesla krize západního společenství od roku 2008), podobná tomu, co se spontánně děje u nás a co je základem jistě daleko méně ambiciózní a jen na naši zemi orientované lidové ideologie, s níž přišel Andrej Babiš – i ona spočívá na bagatelizaci významu listopadové proměny z roku 1989 (následovala vlastně mnohaletá vláda zlodějů a tunelářů, kterou uzavírá až jeho vstup do politiky). Orbánova ideologie je sice o hodně sofistikovanější a Orbán je mnohem kultivovanější politik než Babiš, ale jak ještě uvidíme, podobnost obou „výkladů dějin“ je zarážející. Což je druhá základní teze tohoto mého článku.

(pokračování)