V posledních desetiletích postihla svět všeobecně i naši vlast zvlášť řada přírodních katastrof. Vyvstala otázka, děje-li se s klimatem na zeměkouli něco znepokojivého, a pokud ano, co to je a kdo za to může. Nakonec se vyhranily dva nesmiřitelné tábory.

První hlásá, že člověk svým konáním už dlouhou dobu nenapravitelně poškozuje ovzduší, a pokud se s tím co nejrychleji něco neudělá, spějeme k neodvratné katastrofě. Kajte se, konec světa se přiblížil! Náboženská hysterie, která zasáhla Evropu na konce prvního tisíciletí, se dnes opakuje, jak to odpovídá moderní době, v zesvětštělé podobě.

Podle druhého tábora se kolem klimatických změn dělá zbytečný humbuk, vliv lidské činnosti není jednoznačně prokázán, nic se neděje a starost o tyto věci je projevem nenapravitelného levičáctví.

V obou případech zabředlo uvažování o změnách klimatu do planého ideologizování. Snaha vrátit je na věcnou úroveň, to jest do diskuse odborníků, má racionální jádro. Bohužel se z vědeckosti stala už taky ideologie (viz např. bolševický „vědecký světový názor“). Z ideologie se odvozuje např. představa, že se vědci sejdou, problém rozhodnou, ukončí tak nenáležité tahanice a lidstvo může bez zbytečného remcání zahájit odpovídající akce na svou záchranu.

Podle našich novin byla v tomto duchu uspořádána „mohutná konference OSN“, na níž „Mezinárodní panel pro klimatické změny“ při OSN, jakási rada moudrých, definitivně rozhodl, že změny klimatu zavinil člověk (ne nějaký konkrétní, ale člověk jako druh). Vypracovali zprávu, jíž byl podle kompetentního činovníka OSN „odstraněn otazník“. Teď je třeba „odložit pochyby“ a „zahájit akci“.

Vnucuje se několik otázek. Jak byl otazník demontován? Hlasováním vědců? Vyskytl se nějaký kverulant? Postavení vědců bylo silné, nominovaly je vlády, nešlo tedy jen tak o nějaké vědce, ale přímo o vědce vládní: lišili vahou svého hlasu? Tj. měli např. vědci nominovaní velmocemi právo veta?

Každopádně je rozhodnuto. O akci samotnou má dbát OSN. Akce jsou silnou stránkou této organizace. Schvalují je ti, kteří je vůbec nehodlají realizovat, a pak je vynucují na těch, co byli proti. Nyní tedy nastoupí modré přilby a začnou (samozřejmě jen tam, kde si to nechají líbit) ucpávat komíny továrnám.

Zbývá problém co s neposlušnými vědci, kteří budou zprávu zlehčovat nebo popírat. Budou, podobně jako popírači holocaustu, postaveni mimo zákon? Budou vydáni Mezinárodnímu soudnímu dvoru v Haagu, odsouzeni, na nějakém náměstí toho hezkého města upáleni a jejich popel nasypán do některého z pověstných holandských kanálů?

V rozhodnutí, které bylo takto učiněno, se snoubí přízračná blbost s neuskutečnitelnými ambicemi. Aby se dalo realizovat, musela by celou zeměkouli ovládnout jediná totalitní diktatura. Ve svobodném prostředí je věda nikdy nekončící svobodnou diskusí. Závěry, k nimž dochází, jsou vždy jenom dílčí a uskutečňují se postupně. Proto nedá práci je v případě omylu korigovat. Optimisté, k nimž se počítám, soudí, že i tak se lidé nakonec dokážou shodnout na rozumných praktických opatřeních. Nevýhodou rozumných opatření je, že nebývají dost okázalá. Výhodou, že nejsou bezzubým útokem na lidskou svobodu.

4. února 2007

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.