Neviditelný pes
První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996TURECKO: Dilema Evropy - 2
Turci nejsou Arabové a ač jejich země je téměř stoprocentně (99.8%) mohamedánská, je též sekulární, se zachovanou odlukou státu a náboženství – mešity, muláhové, imámové, ajatoláhové tam prozatím nevládnou. Součást západní aliance, leč přece jenom podivná mixáž islámu a demokracie. Příkladem nám poslouží počínání současné vlády za předsednictví dosud značné popularitě se těšícího premiéra Recepa Tayyipa Erdogana, předáka proislámské strany Spravedlnosti a rozvoje (zkratkou AK). Jeho reprezentant spolu se Saúdskou Arábií a Vatikánem vyjádřil nesouhlas s postojem OSN ve prospěch dekriminalizace homosexuality. Homosexuální partnerství jsou ale v Turecku legální. Nikdo je nevěší, nekamenuje. (Tolerují se i jiné záliby. The Economist (8.11.2008) informuje, že s výjimkou Brazilie Turecko drží světový rekord v počtu transvestitů. Ti tam mají značnou tradici už z dob Ottomanské říše, když hoši se takto prezentovali, též v roli bříšních tanečníků-tanečnic, k potěše sultánů. Z osobní zkušenosti vím o takové popularitě v Singapuru a v sousední Indonésii, zemi s největším počtem muslimů na světě. V jedné své knížce jsem dost podrobně referoval o svém vyženěném synovci v milionovém Medanu na ostrově Sumatra, který si takto počíná.)
Soustřeďme se na pár údajů: měřeno-li evropským metrem, Turecko je země veliká – 780 000 čtverečních kilometrů, značně jich víc, než má kterýkoliv jiný stát kontinentu s výjimkou Ruska, jež zas tak zcela kompletně do kontinentu beztoho nepatří. Rozsáhlé Turecko je obdařeno svou strategickou polohou – jen tudy vede cesta ze Středomoří do Černého moře. Dardanelly na jednom konci, moře Marmara uprostřed, na opačném konci Bosporus s Istanbulem, někdejším Cařihradem. Sousedů má celkem osm, nejdelší společnou hranici (822 km) sdílí se Sýrií, tu nejkratší (pouhých 9 km) s Ázerbajdžánem. Nejméně vřelý vztah setrvává vůči Řecku, členu téže aliance NATO.
Nevyřešen zůstává spor rozděleného Kypru a majetnické sváření o řadu ostrovů či spíš ostrůvků a okolních vod. Nejdelší averze – už téměř celé století od genocidálního masakru Arménů v roce 1915 - trvá vůči jejich rodné zemi, k navázání aspoň formálních diplomatických styků ještě nedošlo.
Turecko je značné nejen rozlohou, ale i množstvím obyvatelstva, jehož počet prozatím naposledy (červenec 2008) je odhadován na 71,9 milionů. Pouze Německo jich má víc. Metropolitní Istanbul už zmohutnil na deset milionů, populační rozsah celičké České republiky.
Etnické složení: čtyři pětiny Turci, jedna pětina Kurdové. Turecká řeč byla jediným dovoleným jazykem až do roku 1991. Kurdům se to oprávněně nelíbilo, však už v roce 1984 započaly povstalecké separatistické nepokoje, zejména zásluhou nadále ilegální PKK (Kurdské dělnické strany). Turecké úsilí potlačovat hodně podvratnou činnost již stálo 300 miliard dolarů a Kurdy to již stálo 44 tisíc životů. Lapený vůdce PKK Abdullah Ocalan byl v roce 1999 odsouzen k smrti, ale rozsudek nevykonán.
Turecké letectvo pokračuje s bombardováním PKK bází na iráckém území.
Jiné řešení se uskutečnilo v roce 1923 smlouvou v Lausanne podepsanou o výměně dvou milionů řeckého a tureckého etnika. Vzájemný to odsun, první takový případ ve dvacátém století. O jednosměrnou iniciativu s daleko početnějším dopadem jsme se po roce 1945 postarali my Češi a bratři či spíš bratranci Poláci.
Tuze jinak vypadá život země v městských centrech než v polopouštních východních končinách. V zemědělství se angažuje jen 35 procent obyvatelstva a úrodné, obdělatelné půdy je necelá jedna třetina (29,8%).
Vzdělanější vrstvy reagují na historii své někdejší říše s oprávněně sladkokyselými pocity. Ottomanské imperium bývalo značné. Zejména v patnáctém a šestnáctém století dominovalo na Balkáně, ve východní a střední Evropě, až k branám Vídně dorazilo, patřily jí arabské končiny na Blízkém východě a pořádný kus severní Afriky.
Načež došlo k pozvolnému oslabování, chátrání, úpadku, fatálně dovršeného účastí v první světové válce na té nesprávné straně. Britům sice uštědřili důkladnou porážku u Gallipoli (nejapná invaze, jejímž údajným viníkem byl Winston Churchill, s notnými ztrátami v řadách Australanů a Novozélanďanů), ale, jak každý divák superfilmu Lawrence of Arabia spatřil, Turci velice prohráli ve střetu s tamější arabskou většinou. (Peter O’Toole v roli historické postavy – Thomas Edward Lawrence, 1888-1935, vzdělání v Oxfordu, znalý arabštiny, za války v Egyptě v britské výzvědné službě, stal se organizátorem a vůdcem arabských jednotek, po válce delegátem na mírové konferenci v Paříži, znechucen britsko-francouzskými podtrhy, autor významné knihy Seven Pillars of Wisdom, odešel do ústraní, zabil se při jízdě na motocyklu.)
Poničené potupené Turecko důkladně přetvořil v roce 1923 důstojník Mustafa Kemal, světu posléze znám jako Atatürk (Otec Turků), jemuž se podařilo prosadit radikální reformy modernizace, sekularizace, totální odluky státu od islámu. Řada modernizačních iniciativ – od zavedení latinské abecedy po zákaz islámských šátků a puritánského zabalování. Autoritativní postava, o jehož odkaz pak pečovala – a dosud se tak snaží – armáda.
Byla to de facto vláda jedné strany, i po dobu druhé světové války, jíž se Turecko po předchozí strastiplné zkušenosti tentokrát nezúčastnilo. Teprve v roce 1950 se prosadil experiment s víc než jednou politickou stranou, došlo k vítězství opozice a skutečně nenásilnému předání moci.
Od té doby přibýval počet politických stran (momentálně jich je 49), čímž i přibývalo politických nejistot, vrtkavosti, s nimiž se pak mínili vypořádat vojenští páni svým pučem, převzetím moci (v letech 1960, 1971, 1980, kdy vojáci napsali ústavu, dosud v platnosti). Změně v roce 1997 se zřetelnou islámskou orientací se dostává označení „post-modern coup“.
Turecko, jediné, téměř stoprocentně islámské, se stalo členem NATO,
se svými jednotkami utrpěvšími nemalé ztráty podílelo se v korejské válce (1950-1953).
Ze všech NATO spojenců, autentických či jen virtuálních, turecká armáda je ta nejpočetnější – po USA, samozřejmě. Rovněž je zahraniční adresou té největší americké letecké báze (Incirlik). Dost tedy kontrast s neochotou v roce 2003, svým rezolutním odmítnutím požadavku dát k dispozici svůj terén a vzdušný prostor americkým armádním jednotkám při invazi do Iráku ke smetení režimu Saddama Husseina.
Dosud přetrvává naděje, že Turecko by se mohlo stát kýženým mostem mezi islámem a křesťanstvím. Prostředníkem, výřešením tak zarputilého konfliktu mezi Izraelem a Araby.
Prozatím se stále daří nepříliš zveřejňované spolupráci turecké a izraelské armády. Vždy byla ale značná. Například podle dohody (1996) izraelské letectvo má k dispozici vzdušný prostor v Turecku k výcviku.
Nadále se daří ekonomické spolupráci v řadě odvětví. V roce 2007 víc než půl milionu Izraelců, národa tak nepočetného, navštívilo Turecko jako turisté.
Nicméně antisemitismus v Turecku získává na síle. Nedávný průzkum veřejného mínění (2008 Pew Global Attitudes Survey) zjistil převážně (76%) negativní postoj k židům, jež pozitivně hodnotilo jen 7% respondentů.
Radikální turečtí islamisté jsou ostře antisemitští, dosud se drží zarputilého posmrtného obviňování Atatürka, že to byl ve skutečnosti žid.
Islamisté, spolu s důsledně antiizraelskou a antiamerickou levicí, si notují v obvinění, že tyto dva hanebné státy míní podvracet Turecko a podporují vznik nezávislého kurdského státu na severovýchodu země.
Závažnější mi připadá objevující se rozkol v armádě. Zatímco její většina se zdá podporovat spojenectví s USA a Evropou, vytváří se teď protizápadní skupina tzv. Euroasianistů, usilujících o spolupráci s Ruskem a Íránem.
***************************************
Poznámka redakce: Upozorňujeme čtenáře, že v nakladatelství Šulc-Švarc vyšla nová knížka Oty Ulče. Nese název Slasti plavby od Radbuzy k oceánům a autor-suchozemec v ní líčí deset týdnů strávených na palubě zaoceánské lodi.
Zcestoval celý svět několikrát dokola a vždy to bylo letadlem, nyní se ale vypravil do čtyř úhlů světa na velké lodi. Plavil se kolem Aljašky, Karibikem vnikl do Panamského průplavu, aby ho důkladně prostudoval. Srovnává nebetyčné rozdíly ve vývoji Ameriky na severní a jižní polokouli a medituje o tom, jak by to bylo dopadlo, kdyby Britové a Španělé jeli kolonizovat opačným směrem. Z Chile pak obeplul Ameriku děsivými vodami kolem Ohňové země, v intimním sousedství Antarktidy, kam si už neodskočil, ale něco užitečného k zapamatování z polárního kontinentu se také dozvíme. O to více místa věnoval čtvrté plavbě z Nového Zélandu do Japonska po bojištích 2. světové války, kde se pustil do nástinu válečných strategií z Pacifiku, čtenářům v Evropě vesměs málo známých.
Čtenáři Neviditelného psa některé autorovy příběhy, zážitky a s nimi spojené úvahy znají z jeho článků, nyní mají možnost přečíst si je v ucelené podobě a doprovozené kromě fotografií i kresbami Jiřího Slívy.
Záběry ze křtu knihy Slasti plavby od Radbuzy k oceánům můžete zhlédnout na YouTube.com/Neviditelný pes Jeden třeba tady:
Neoficiální stránky Oty Ulče
