Svatební obřad našeho syna a jeho thajskou nevěstu byl obdivuhodný. Devět buddhistických mnichů jim chvalořečilo zvláštní intonací, jež je napůl recitací a napůl monotóním zpěvem a kterou angličtina nazývá chant, správně mluvnicky „to chant“, a pro kterou čeština nemá přesný překlad.

Desítky lidí se zúčastnily svatby (a stovky recepce) se zvyky a symbolikou, která nás místy udivovala a občas i dojímala. Na mne ale zapůsobil nejvíce místní stařík, který se ke mně přitočil při večerní recepci. Jestli byl ráno i na svatbě, to nevím, ale snad bych si ho všiml, vedle věkem zhuntovaného těla měl stejně pronikavé oči jako šaman z kmene Walmajarri, jehož jsem měl tu čest ve svém životě poznat. Stařík mi věnoval dvě malé placičky z vypáleného jílu. Obě placičky byly stejné. Na jedné straně byl meditující Buddha v lotosové pozici a na druhé, jak jsem zjistil později, bůh Gneš, kterého thajská lidová víra převzala z hinduismu. Stařík uměl anglicky velice bídně, prakticky jen pár slov, ale nějak jsem mu porozuměl, i když jsem měl už vypito. Jedna placička byla pro mne a druhá pro mou ženu. Měli jsme je nosit independentně, ale pořád u sebe a jak bůh Gneš, tak Buddha představovali zvláštní spojení, jež nás mělo ochraňovat před vším nezdravým a zlým.

Samozřejmě, že jsme do Thajska letěli s manželkou především na svatbu syna, ale když už jsme tam byli, rozdělili jsme náš pobyt na svatební a výletový, který se svatbou neměl co dělat. Bohužel, mně na ten výletový pobyt zbyly jen tři dny, a tak jsem stačil navštívit jen několik pamětihodnosti v Bangkoku. Má žena s pár přítelkyněmi však po mém odjezdu procestovala ještě západní a jižní část Thajska, takže viděla i nechvalně známou „železnici smrti“ přes řeku Kwai. Tu stavěli váleční zajatci Japonska Britové, Australané a Holanďané, ale také tisíce Asiatů, kteří se na práci nechali zlákat lživou propagandou. Oficielně sice zajatci nebyli, ale při stavbě jich zahynulo nejvíce. Převážně to byli Číňané, Malajci a Tamilové z Malajsie. Celá sekce, kde se sekal průsmyk ve skále, se jmenuje thajsky Kanchanaburi (Riverkwai) a tento nejhorší úsek železnice dostal jméno Hellfire Pass. Tedy něco jako Průsmyk žáru pekla. Prý proto, že se tu pracovalo osmnáct hodin denně a za tmy při svitu žhnoucích pochodní. Ty právě dodávaly místu nádech pekla. Práce byla nelidská a japonští dozorci krutí. Za několik měsíců, co se tu lámaly kameny, jen australských vojáků ubili dozorci 69. To vedle „normálních“ smrtí vyčerpáním a nemocemi.

Tak o tohle všechno a mnohé jiné jsem svým předčasným odjezdem přišel. Žena se vrátila z Thajska plná energie a zážitků, o které se dělila se mnou hned a se známými při jejich náhodném potkání a vlastně s každým, kdo byl ochoten naslouchat.

Uplynuly tři měsíce a moje žena se cítila víc a víc unavená. Při našich procházkách se zadýchávala a do schodů mohla jen s odpočinkem na každém odpočívadle. Jednou k nám přijela dcera Nicole a když ji nachytala při jednom z jejích častých odpočinků usoudila, že je na čase, abychom vzali mámu do nemocnice. Na vyšetření. Byla noc a manželka se ji snažila od jejího úmyslu odradit, ale dcera, jinak zdravotní sestra, si nedala říci. Noc nenoc, potřebuješ vyšetřit, a to co nejrychleji. Naložili jsme ženu do auta a odvezli do macksvillské nemocnice, kde si ji nechali až do rána.

Druhý den jsem pro ni zajel sám, dcera musela do práce a odvézt vnučku do školy. Manželka byla ještě v Emergency ward, kam ji v noci uložili, ale všechna předběžná vyšetření už měla za sebou. Přišel noční doktor, Afričan černý jako ta zpráva, kterou mi přednesl. Manželka dostala cardiomyopathii. Onemocnění srdečního svalu. Srdce je zvětšené, vodnaté a jeho levá strana pracuje jen na dvacet procent. Jeho stav se dá stabilizovat léky, pokud má pacient štěstí, ale choroba to je jinak nevyléčitelná...

Cestou domů jsem mlčel, zatímco manželka se mne snažila rozptýlit rádobyšťastným žvaněním.

„Víš, já měla krásný život... a smrti se nebojím... a miluju tě!“

To dodala rychle, když jsem nezareagoval.

Byl jsem z toho všeho tak strašně rozrušený a vystrašený, že jsem nevěděl nejen jak odpovídat, ale vůbec co říkat. Proboha, v takových situacích bych přece měl chlácholit já ji a ne ona mne! Pravou rukou jsem držel volant a levou jsem ji vzal za ruku, přitáhl ji ke svým ústům a políbil její dlaň. A v tom mě to napadlo.

„Kde máš tu placičku z Thajska? Tu s Buddhou a Gnešem?“

„Tu už nemám. Upadla mi na beton a rozbila se. Tak jsem ji zahrabala do kompostu. Byla hliněná a do hlíny se vrátila...“

Když jsme přijeli domů žena si šla lehnout. Seděl jsem na okraji postele, držel ji za ruku a rádobyšťastně žvanil. Jak se všechno urovná, stabilizuje, však to doktor sám říkal a teď, co se nám narodilo thajské vnouče, potřebujeme, aby australská babička byla v kondici... a moje žena se šťastně usmívala, láskou a únavou přivírala oči, až z toho všeho usnula. Vstal jsem, šel do šatníku a tam jsem z tajné vnitřní kapsy mé vesty vytáhl svou hliněnou placičku. Na jedné straně byl Buddha v lotosové pozici a na druhé ... musel jsem si promnout oči... na druhé nebyl bůh Gneš, ale thajský král!

Dodnes nevím, jak se to mohlo stát, ale pokud byl na placičce mé ženy Gneš (a já ho viděl!) pak to byla placička, kterou jsem si měl nechat já! Vždyť já mám nemocné srdce a čtyři bypassy! Čert ví, co mi ten thajský stařík vlastně říkal? V každém případě je Gneš určitě mstivější než milosrdný thajský král. Vzal jsem placičku a zastrčil ji do kapsy šatů mé ženy...