18.10.2019 | Svátek má Lukáš


SÝRIE: Po bitvě každý generál

30.9.2013

Uplynulé dny v Sýrii nechávají za sebou jednu nezodpovězenou otázku. Jaký by byl pravděpodobný další vývoj, pokud by došlo k avizovanému vojenskému zásahu. Je s podivem, že se někde roní krokodýlí slzy nad tím, že ze zásahu nakonec v důsledku sledu událostí sešlo. Berte proto tento článek jako hojivou náplast na bolavá srdce těch, kteří se cítí zklamáni. Pokusím se na základě známých skutečností nastínit, jaký by byl pravděpodobný výsledek tohoto zásahu i s možnými dopady na okolí.

Hned zpočátku byl Obamou předkládaný vojenský zásah uváděn jako striktně omezený se zaměřením na vybrané objekty, v délce trvání maximálně tří dnů, v podstatě irácký scénář. S jistotou můžeme tvrdit, že podobně jako v Iráku by byl výsledný efekt prakticky nulový. Dvakrát poslaly USA během prezidentování Clintona rakety s plochou dráhou letu na Bagdád, aby přivedly Saddáma "k rozumu". Za necelý měsíc nebylo po bombardování ani památky, u Iráčanů i u ostatních Arabů vzbuzoval tento zásah jenom ironii, takže prezident Clinton si získal v těchto končinách přezdívku chicken shit. Saddám Husajn nechal ve známém hotelu Rašíd v Bagdádu udělat mozaiku podobizny prezidenta Bushe staršího (který vyhnal Saddáma z Iráku), která byla umístěna na zemi ve vstupní části hotelu, takže každý, kdo chtěl vstoupit, musel mozaiku pošlapat. Nakonec musel prezident Bush mladší poslat do Iráku pozemní armádu, aby neutrpěla prestiž USA. Stále platí vojenské přísloví: "Kam nevstoupí noha pěšáka, území není dobyto."

Nenechme se mýlit tím, že v případě Libye také nebyly do akce zapojeny americké nebo NATO pozemní jednotky. Úlohu pěšáků tam mohli bez obav převzít povstalci, kteří disponovali dostatečnou kapacitou, aby za letecké podpory NATO tento úkol zvládli, když Kaddáfího armáda byla prakticky již v rozkladu. Argumentovat tím, že stejný úkol by mohli zvládnout i rebelové v Sýrii, svědčí o tom, že dotyčný nemá ani nejmenší potuchy o syrské armádě. Tato armáda, ve svém jádru složená převážně z alawitů, tvoří jednolitý kompaktní celek, který ví, že pokud prohrají, tak jim a jejich rodinám podřežou rebelové krky. Dále tato armáda získala za dva roky bojů zkušenosti, které umí dokonale využít. Nesmíme ani opominout okolnost, že Sýrie je dokonale a účinně "bekována" Ruskem, Čínou a Íránem. K zahození není ani občasná "výpomoc" Hizballáhu. Tento ne zcela úplný seznam faktorů nás nutně vede k závěru, že rebelové v Sýrii by jen stěží zvládli roli pěšáků. Tím pádem by avizovaná omezená letecká akce neměla šanci na úspěch. V arabských končinách má zjištěná slabost oponenta za výsledek jeho zesměšňování, znevažování apod., zkrátka ztrátu respektu a tváře. Nakonec, ať chceme nebo nechceme připustit, musela by stejně zasáhnout pozemní armáda USA, aby Spojené státy neztratily svoji reputaci v očích Arabů.

Nyní se pokusíme načrtnout, jak by se situace vyvíjela, pokud by USA zasáhly pozemními jednotkami. Není těžké to uhodnout – podobně jako v Iráku nebo Afghánistánu. Události, ke kterým v těchto zemích dochází, by byly však "kočkováním v mateřské školce" ve srovnání s tím, co by následovalo v Sýrii. Následky nelze ani v nejbujnější fantazii odhadnout, ale určitě by zasáhly celý region a následně by se přelily i do Evropy a dalších zemí. Co nás k tomuto tvrzení vede? Především poznatek, že blízkovýchodní region nezná ve své podstatě význam slova svoboda a demokracie. Tato dvě slova nepatří do jazyku tohoto regionu a pokud se s ním někdo z tohoto území ohání, pak si pod ním zcela určitě představuje něco jiného. V tomto regionu bohužel stále platí více či méně aplikovaný druh vládnutí - diktatura. Pokud některý z pohlavárů tohoto regionu mluví o demokracii a svobodě, pak si ve skrytu duše říká: "Kde je tam ten dobře zamaskovaný bejkovec, který udržuje nevládnoucí masy v poslušnosti?" Jediný, kdo má určité zkušenosti se způsobem vládnutí v těchto končinách, jsou bývalé koloniální státy – např. Francie nebo Anglie. Ty ale zase nemají k tomu dnes potřebné kapacity, které by jim umožňovaly tento způsob vládnutí zde aplikovat. Nehledě k faktu, že dnes by asi veřejné světové mínění tento způsob vládnutí těžko "skouslo". USA tento způsob vládnutí absolutně neznají (zaplať Pánbůh za to), za všech okolností budou argumentovat svobodou a demokracií. A vynaloží veškeré úsilí, aby se o to snažil i ten druhý. Jenomže výsledný efekt bude takový, že ti druzí - jak ti vládnoucí, tak ti poddaní - tomu nebudou rozumět. Čemu obě dvě strany dobře rozumějí, je pořád ten zmiňovaný pomyslný bejkovec, který stále zůstává nejúčinnějším nástrojem vlády celého blízkovýchodního regionu. To ovšem odporuje mentalitě Američanů a tím pádem máme odpověď na otázku, proč ani pozemní akce nemá šanci na úspěch. Irák a Afganistán jsou toho dostatečným příkladem.

Pro ilustraci uvedeme jeden dialog, který jsme měli možnost sledovat nedávno v arabském vysílání TV al-Arabia, v přímém přenosu ze zasedání Ligy arabských zemí, kde si představitelé KSA a USA (coby host) vyměnili následující věty:

Zástupce KSA k zástupci USA: "Proč jste proboha odešli z Iráku, když jste dobře věděli, že vakuum, které po vás zbude, vyplní Írán?"

USA: "Protože irácká vláda nesouhlasila s dalším pobytem našich vojáků v zemi."

KSA nechápavě: "Ale vždyť jste tam měli dostatek dobře vycvičených vojáků a nejmodernější zbraně k dispozici, tak proč tedy?"

USA: "Poněvadž jsme demokratická země, která respektuje rozhodnutí legální irácké vlády zvolené demokratickým způsobem."

KSA pobaveně: "To snad osel je chytřejší, než vy (myšleny USA)."

Načež představitel USA uraženě opustil jednací sál, aby se za hodinu znovu vrátil.

Uvedený dialog se může na první pohled jevit jako úsměvný a historka sloužit k pobavení hostů nějaké veselé párty. Ve skutečnosti to je smutná reálie politického života, ve kterém nám dvě odlišné společenské kultury dokumentují jejich rozdílné vnímání pojmu slova demokracie.

Pro úplnost třeba dodat, že podobných "historek" existuje celá řada, ale bohužel se o nich veřejně moc nemluví.

Vraťme se zpět k Obamovi. Bylo jeho rozhodnutí špatné nebo dobré? Pokud vezmeme v úvahu výše uvedené argumenty, pak dojdeme jednoznačně k závěru, že ze všech mizerných alternativ, které se v danou chvíli nabízely, byla tato asi nejlepší. Když nakonec bereme v potaz i likvidaci chemických zbraní v Sýrii a vůbec americko-ruskou dohodu v celém jejím kontextu, pak se nejeví z tohoto pohledu zase tak špatně.

Autor strávil více než třicet let v různých zemích blízkovýchodního regionu.








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.