Při nedávném lopocení s textem o disharmonických pravdách životopisců a jejich nezřídka se lišící interpretace té které někdejší reality ledacos se mi vybavovalo: například mnohdy zcela nepozoruhodné kvality bývalých velikánů, kteří po zbavení své moci mnohdy nabyli svou autentickou podobu patetických primitivů. Například v norimberském procesu s prominentními nacistickými pohlaváry převládaly typy jako Streicher, Sauckel, ministr vnitra Wilhelm Frick, který tvrdil, že neměl tušení o činnosti jakéhosi Gestapa. Netřeba chodit k sousedům. Teď zrovna nedávno zesnulý krejčík Vasil Bilak (Nepouštět na saka!) by pro ilustraci přece postačil.

Rozhlížel jsem se po garnituře významných jmen dvacátého století, velikánů autentických či jen virtuálních, jak příliš či málo se lišili. Dlouhodobý (1932 - 1968) portugalský diktátor Antonio de Oliveira Salazar, původně profesor a nikoliv oficír, který se stejně jako Hitler narodil v roce 1889.

Téhož roku 1867 se narodil jak náš polský soused Jozef Pilsudski, tak i dál na finském severu Carl Gustaf Emil Mannerheim, sdílející ledacos společného: aristokratický původ, hodnost maršála, úspěšné bojování proti Sovětům.

Pilsudski, pocházející z litevského území, absolvent gymnazia ve Vilniusu (kde též studoval Felix Dzeržinský, jeho posléze úhlavní nepřítel), stal se hlavou obnoveného polského státu v roce 1918, podařilo se mu nad Sověty zvítězit (1920, srpnový zázrak na Vistule), zásluhou převratu v srpnu 1926 se stal de facto diktátorem Polska, jímž zůstal až do své smrti v roce 1935.

Mannerheim, baron, z otcovy strany německého původu, se narodil v rodině švédsky mluvících aristokratů, svou kariéru začal v carské ruské armádě. Po říjnové revoluci v listopadu 1917 Finsko vyhlásilo svou nezávislost, Mannerheim velel protibolševickým jednotkám, jakož i v předvečer druhé světové války vedl úspěšnou obranu proti Rudé armádě, tehdy Stalinovými čistkami notně oslabené. Češi, slyšte: Finsko zůstalo ve válečném stavu se SSSR až do roku 1944, kdy uzavřen byl mír s Londýnem, jakož i s Moskvou, se zachováním finské suverenity. Mannerheim z prezidentského úřadu rezignoval (1946) a půl století poté byl zvolen největším Finem všech dob.

Téže pocty se nedostalo československého jihovýchodnímu sousedovi Maďarsku,

jehož nejdelší vláda je spojena s jménem Miklos Horthy. Narodil se jeden rok po Pilsudském a Mannerheimovi, původním povoláním byl námořní důstojník v rakousko-uherských službách z doby 1. světové války. Horthy, vládnoucí zemi odříznuté od všech moří, započal jako "regent", od roku 1941 fungoval jako německý spojenec. Jeho snaha vyvléknout se z důsledků nevyhnutelně se blížící německé porážky, pokusil se o dosažení separátního míru se spojenci. Němci zareagovali jeho únosem do Bavorska. Po válce nebyl souzen, v Norimberku pouze vystupoval v roli svědka.

(Dodatečná poznámka k jeho admirálské kariéře v zemi odříznuté od všech moří: Rafael Leonidas Trujillo,1891-1961, diktátor Dominikánské republiky - ostrova netrpícího maďarským handicapem, hodností admirála poctil svého šestiletého vnoučka.)

- - -

Bažením po politické moci se značně vyznačují vojenští páni, s výhodou přístupu ke zbraním, nástrojům násilí, a zpravidla se schopností s nimi zacházet. Ve výjimečných případech jejich zásah může být k prospěchu národa. Kemal Atatürk, radikální modernizátor Turecka, vzorným příkladem.

Vojenské vladaření se většinou příliš nedaří. Čankajšek si v Číně zdárně nepočínal, podobná situace byla ve Vietnamu, Suhartově Indonésii a donedávna i ve vojenské diktatuře v Barmě, nynějším Myanmaru.

Kloudně nedovedou vládnout v nukleárně vybaveném Pákistánu a tradičně se vojenské správě státu nedaří v zemích Latinské Ameriky. Argentina ovšem, Juan Domingo Peron, jeho charismatická choť Evita, po její a jeho smrti v roli prezidentky druhá vdova Isabel, původní kariérou číšnice. Vojáky posléze svržená. Takový druh vladaření provozovaný v dalších zemích toho kontinentu - Paraguay, občas i Brazílie, Chile, Venezuela, Nikaragua, Salvador, mnohé další.

V tamější blízké karibské oblasti, na druhé polovině ostrova Hispanola, sdíleném se španělsky mluvící Dominikánskou republikou (tam onen Trujillo a vnouček admirál), je unikát Haiti, jediná končina, v níž se kdy zdařilo povstání otroků (1791), o něž se nejvíc zasloužil Toussaint Louverture. V historii je teď zejména znám jako "Černý Napoleon", pozoruhodný bojovník za svobodu, samouk v oboru veterinárního lékařství, s reputací vojenského genia, znám jako velmi zbožný katolík, též svobodný zednář, tajně se věnující čarodějné magii voodoo. Posléze však Francouzi lapen, do Evropy dopraven, kde v hladu a chladu horské tvrze zanedlouho zemřel. Nijak líp se dařilo Haiti, polovina ostrovanů vybita nebo emigrovala, někdejší nejlíp prosperující kolonie (zdroj třetiny všeho cukru a poloviny kávy na světě), nyní už po řadu generací je stát ten zcela nejbídněji přežívající, vzdor pravidelným zahraničním milodarům.

Zpět do Evropy: v období 1789 až 1958 Francie absolvovala rekordní množství transformací: dvě císařství, tři monarchie, pět republik, k tomu i vládu konzulů, dva direktoráty, jednu vládu kolaboranstké Vichy. Celkový počet popravených zhruba 50 000 - vesměs gilotina, též topení ve velkém. Napoleonské války, tři povstání - 1830, 1848, 1871. Při potlačení komuny v 1871 víc Pařížanů ztratilo život než za předchozího revolučního Velkého Teroru.

Porovnejme se situací pár mil za vodou: v Anglii všeho všudy jen jedna revoluce, od roku 1688 se téměř harmonicky vládne. Začátkem sedmnáctého století Anglie byla chudší než Benátky, kdežto v polovině století osmnáctého se již stala tou největší mocností - a to zejména zásluhou Skotů. V tamějším prostředí se ale nevynořil žádný Bonaparte, jeho místní korsická verze. Ostrovní Británie si pozemní armádu nevybudovala, její imperiální moc zajišťovalo námořnictvo.

DOKONČENÍ PŘÍŠTĚ