Na americké univerzitě mi inteligentní dívka tvrdila, že Vlad IV., zvaný Drakula, jenž k smrti rád nabodával tisíce nešťastníků na kůl, byl v podstatě dobrák, kladná historická postava. Tak ji totiž učili ve škole v rodném Rumunsku.

Postavy i z méně dávné minulosti se nám jeví ve všelijakých podobách. Záleží ovšem na politických okolnostech, klimatu doby, kolik pravdy dovolí či ji zpotvoří. Diktatury, a totalitní režimy zejména, přidělují pero oddaným věřícím i oportunistům, a dřív i poctiví životopisci se nezřídka stanou hagiografy ve svěrací kazajce.

Vznikaly opusy o Stalinovi - největším geniovi všech věků - a teprve po pořádných ideologických kotrmelcích se začalo psát o jeho velemordýřském počínání. Když v tehdejší ČR/ČSSR prezidentoval spisovatel Antonín Zápotocký, podařilo se mi upláchnout od slastí dalšího budování socialismu a v kruzích emigrace jsem si začal připomínat Luigi Pirandella a jeho různé podoby pravdy. Jestliže žena je věčnou inspirací umění, pravda zůstává věčnou otázkou naší civilizace. Co to tedy je? „Objektivní, nezaujaté, co nejpoctivější zobrazení reality,“ třeba taková definice. Jak ale realitu vidí a popíše barvoslepý poctivec? Tucet svědků postřehlo vraha na pár vteřin a každý ho poctivě popsal jinak.

Na Západ jsem přišel s přesvědčením, že Edvard Beneš byl velký státník v tuze obtížné době, Masarykův pokračovatel, kdysi jeho nejlepší, nejvěrnější žák, Prezident Budovatel, navrátil nám svobodu. Načež mi bylo slyšet značně opačné diagnozy o studeném, ješitném, zamindrákovaném, nenávistném človíčkovi. Lidé z kruhů londýnské emigrace mi poskytovali totožná svědectví o prekérní situaci exilové vlády, jejíž národ v Protektorátu poslušně plnou parou pracoval pro vítězství Třetí říše. Nutno tedy spojencům dodat přesvědčivý důkaz o odporu okupantům a tím podpořit legitimitu Benešovy vlády. Jako důkaz byl zvolen atentát na Heydricha, k zděšení zejména domácího odboje, v oprávněné představě o hrůzné pak odvetě nacistů. Beneš ale trval na svém, prý se slovy, „že všichni musíme přinést oběti“. Všichni musíme přínést! Kolik on toho přinesl? Když bylo po masakru, Beneš se z odpovědnosti vyvlékl a a shodil ji na generála Františka Moravce, šéfa výzvědné služby. Nebudu zde jmenovat velmi známé osobnosti, od nichž jsem slyšel tuze nepříznivé hodnocení, jaký že to byl prezident Nadrobitel, dvakrát hanebně selhavší – Mnichov 1938, vzdát se bez výstřelu, Únor 1948, vládní krize, k níž došlo s jeho vědomím, načež své přátele demokraty zradil.

Byl to tehdy nemocný člověk, prezidentoval v obtížné době, na kterou nestačil, připustili jeho kritici. „Pánové, kromě schopností musíte mít i štěstí,“ řekl Napoleon svým generálům, načež vrtochy štěstí, oné mušky zlaté, si mohl dlouhodobě produmat ve vyhnanství na hodně vzdáleném ostrově. Různě se poštěstilo v britské monarchii zhruba v téže době. Král George III. vedl střídmý, přímo asketický život, téměř výlučně se krmil limonádou a kyselým zelím, zachoval si štíhlou postavu a zešílel, zatímco jeho armáda spolu s německými žoldáky ztratila americké kolonie. Následník na trůnu, jeho syn George IV., se přejídal, utápěl v alkoholu a v náručí přemnoha ženštin, strašlivě ztloustl, nikdy se nezbláznil a oprávněné se těšil z Wellingtonova vítězství nad již zmíněným Napoleonem.

- - -

U údajně spravedlivého soudu v důkazním řízení platí přímé svědectví víc, než co nějaká paní povídala. Je ale v pracích historických, životopisných, ono osobní svědectví, blízkost, znalost, třeba i intimita, tím absolutním kladem? Nedostatečným odstupem, ovlivněním bezprostřední, někdy jen episodickou zkušeností se může víc tratit než získat. Na druhé straně přílišná vzdálenost, důkladná neznalost není tou nejlepší zárukou objektivní analýzy. Jak značný má být časový odstup? Generace jedna, dvě či víc, až všichni svědci současníci budou pod drnem a badatelům zbudou pouze archivy, papírová svědectví?

Svědectví ne vždy příliš lichotivá. Benjamin Disraeli, unikátní postava na britské politické scéně devatenáctého století, vnuk nuzného židovského přistěhovalce, který se postupně stal předsedou vlády celého imperia, nám poslouží příkladem. Ač obřezán, též byl pokřtěn, věnoval se málo mravným radovánkám, tonul v dluzích a pouze jeho poslanecká imunita ho chránila před vězením pro dlužníky. Jen co umřel jeho dobrodinec, oženil se s jeho o dvanáct let starší, nikoliv čarokrásnou, ale o to zámožnější vdovou. Jeho finanční a sexuální prohřešky byly praktické povahy – pomáhaly mu v kariéře. Historici se shodují, že po jejím dosažením si mohl dovolit luxury of honesty, chovat se čestně, poctivě.

Winston Churchill byl alkoholik, John F. Kennedy byl záletník, mnohonásobný nemrava, jehož výkony se hned tak snadno nepodařilo překonat. (Williamu J. Clintonovi se zřejmě podařilo.) Porovnejme s Hitlerem: nekuřák, abstinent, vegetarián, vzor monogamní cudnosti. Existuje víc než sto životopisných knih o Hitlerovi, ale dosud jsem se nedozvěděl o autorovi, který by ho chtěl rehabilitovat či dokonce mu přiznat svatozář. Někteří revizionističtí historikové ale tvrdí, že jak Hitler, tak Stalin sice tyrany byli, ale že rozjeli, ne zcela vědomě, monstrozní mašinerii, která se jim vymkla z rukou a už ji pak nezvládli.

Snadněji lze rekonstruovat činy než se dopídit k jejich motivaci. V otázce ne CO, ale PROČ se značně rozcházejí dva významní britští vědci. Hugh Trevor-Roper interpretuje Hitlera jako člověka posedlého svým fanatickým přesvědčením jednak o historické roli německého národa a jeho budoucí nadvládě, jednak o židovském smrtelném nebezpečí arijské rase. Kdežto v porozumění Alana Bullocka (posléze lord Bullock) Hitler byl cynický manipulátor těchto zkázonosných konceptů.

Bullockova proslulá kniha Hitler: A Study in Tyranny vyšla v roce 1952. Čtyřicet let poté vydal knihu Hitler and Stalin: Parallel Lives o souběžných životech maximonster dominujících dvěma dekádám (zhruba od 1930 do 1950) dvacátého století. Oběma přála doba, výsledek první světové války (porážka císařského Německa, rozpad carismu; Stalinovi též přispěla Leninova smrt ve věku pouhých 53 roků), oba byli přesvědčení o své historické úloze – Hitler, po potupném konci velké války a dekadenci Výmarské republiky, Prozřelností pověřen zachránit německý národ, a Stalin pověřen zbavit Rusko jeho tradiční zaostalosti, zbudovat moderní průmyslový stát, první socialistický na světě. Jeden Rakušan, druhý Gruzínec, oba outsideři, oba inspirováni myšlenkami devatenáctého století (marxismus; sociální darwinismus), veleobratní politici, manipulátoři, bezohlední tyrani a paranoici. Zajímavost: ač na jejich kontě vězí odpovědnost za smrt 30 až 50 milionů obětí, od krvavých bakchanálií se osobně vždy distancovali. Stalin dával podepisovat rozsudky smrti jiným členům politbyra a Hitlerův podpis, jenž by ho usvědčoval z popudu rozpoutat holocaust, rovněž není k nalezení. Oba se stali strůjci svých faraonských kultů osobnosti, ale jejich temperament se značně lišil. V kontrastu k Hitlerovi, charismatickému, teatrálnímu, spoléhajícímu na sílu slova, na magnetizující projevy, Stalin byl studený tajnůstkář, z pozadí se soustřeďující na vytváření strachu jako nástroje moci.

Jak podstatné je mít nejen časový, ale i emociální odstup od tématu? Ten by se přece nedal předpokládat u historika pohrouženého do sepisování biografie Pol Pota, jenž se zasloužil o vyvraždění - autogenocidu - podstatné části kambodžského národa, včetně autorovy vlastní rodiny.

Patrně nejlepší knihu o generálu de Gaulleovi – The Last Frenchman („Poslední Francouz“) - napsal Angličan Charles Williams, posléze lord Williams of Elvel, významný předák v britské Labor Party. Charles André Joseph Marie de Gaulle se narodil v nebohatém prostředí s náramným rodokmenem (začátkem 15. století se jeho předek zúčastnil bitvy u Agincourtu, jedné z největších porážek Francii kdy uštědřených), celoživotní katolík a patriot, o němž se ale říkalo, že velmi miluje Francii, ale rovněž Francouzi pohrdá. Mimořádně schopný, pracovitý a ješitný, chování strohé, rezervované, arogantní, povaha tvrdošíjná, měl pramálo přátel a o to víc nepřátel. V exilu za druhé světové války měl ustavičné rozepře s Churchillem a úspěšně se mu dařily pokusy přivádět Roosevelta k zuřivosti. A velmi se zasloužil o svou vlast: za války tento jezuity vychovaný generál zachránil čest Francie. Dvakrát byl zvolen prezidentem a dvakrát (1946, 1969) z úřadu rezignoval.

- - -

Postavy časem jakkoliv vzdálené jsou nezřídka hodnoceny kritérii současných, v minulosti nepochopitelných hodnot. V tom se zejména vyžívají prosazovatelé political correctness nynějšího věku.V jejich očích Kolumbus přestal být především objevitelem Ameriky, ale prapříčinou genocidálního tažení proti indiánskému obyvatelstvu. Thomas Jefferson, hlava tuze osvícená, již tolik neplatí jako jeden z otců americké nezávislosti, ale především jako majitel otroků a prznitel mladičké otrokyně, rodící mu míšené levobočky. Revizionističtí životopisci teď mají zelenou formulovat své často bizarní prokurátorké obžaloby. (Předpokládám již brzké rozpitvání zásluh Václava Havla - velešlechetná amnestie kriminálníků vbrzku po jeho prezidentském zvolení, "nejsme jako oni" postoj k dočasně smeteným komunistům, příliš té pravdy a lásky atd.)

Realita versus očekávání. Splnitelnost slibů. Změnil se idol po převzetí žezla (nedávný turecký příklad Erdoganův), je hlavní chyba v pachateli nebo v jeho obdivovatelích, do mesiášských výšin povýšeného?

O takových ošidnostech jsem psal už víc než před deseti lety, tehdy s jménem Baracka Husseina Obamy ještě neznámým. Od té doby jsem se mu věnoval aspoň tucetkrát, se získáním pověsti zapšklého staříka.

Jakožto zavilý geront jsem nedávno s velkou satisfakcí přečetl emailem obdržený

text, který údajně vyšel v nejposlednejším vydání kdysi vlivného liberálního týdeníku Newsweek, důsledně velebícího až glorifikujícího prezidenta Obamu. Autorem Matt Patterson, Newsweek Columnist - Opinion Writer, text s motivem Disillusion - vystřízlivění, rozčarování, zklamání.

"Třeba to je podvrh, to se s emailem často stává," uslyšel jsem.

"To nemohu vyloučit, avšak s každým jeho tvrzením souhlasím," odvětil jsem.

Patterson započal volbami 2008 - masovou hysterií obdivovat člověka bez jakýchkoliv zásluh, bez nichž byl přijat na nejprestižnější univerzity, stal se senátorem ve státu Illinois, kde nic nedokázal, poté v senátorské roli povýšil do Washingtonu. V akademickém světě po sobě nic patrného nezanechal, jako zákonodárce o žádný zákon se nezasloužil, nadále bez zásluh, ale s ambicí stát se hlavou dosud nejmocnejšího státu na světě.

A nic z toho nikomu jaksi nevadilo. Vynikající publicista Norman Podhoretz v tisku si troufl poznamenat samozřejmost, že být Obama běloch, jeho blízké spojenectví s rasistickým velebníčkem Jeremiah Wrightem a teroristou Bill Ayersem, byl by v politice vydržel pouhý jeden den. Zásluhou své pokožky vše se mu prominulo.

Affirmative Action is praxe, realita rasistická, zřetelná, jednoznačná. Pattersonova slova, k nimž on dodává, že Obama se nikdy neobtěžoval skutečností svých neexistujících zásluh. Od okamžiku svého zvolení nikdy neměl potíž vysvětlit své neúspěchy odpovědností jiných (předchůdce Bush) či čehokoliv jinačího (krize, katastrofa někde v dálavách).

Autor uzavírá: "Krátce, náš president je podvodník" (an impostor in the Oval Office).

Megatonáž mé nelibosti není ale zaměřena na Obamu, jakkoliv katastrofálně si počínajícího, ale na politický establishment, včetně jeho odpůrců. Vždyť senátor John McCain, jeho republikánský protikandidát ve volbách 2008 mohl Obamu hravě odrovnat soustředěním na jeho konexi s fanatikem Wrightem či teroristou Ayersem, což on ale odmítl udělat. Stejně tak, čtyři roky poté, nový protikandidát Mitt Romney, na politika až přespříliš slušný tvor, odmítl použít Obamovu automatickou ústavní diskvalifikaci (narození v Mombase).

Nemenší dávku pohrdání si zaslouží zbaběle si počínající media.

Důvodů, vzájemně se nikoliv vylučujících, je několik:

Strach z černošské reakce, následného velikánského vandalismu. Však na to máme precedenty, že třináctiprocentní menšina dovede se dopouštět stoprocentních škod.

Snadno pochopitelné váhání původních nadšenců - příslušníků dosud většinového bělošského etnika - původně s představou, že první černoch prezident bude konečně znamenat tečku za tak stále se vlekoucím pocitem provinění rasismu předchozích generací. A teď by si měli připustit své kolosální přepočítání.

A důvod snad nejzávažnější, tak jak se dozvídám od místních rozených Američanů. Nám přistěhovalcům se přiznávají k reziduálním, jakkoliv málo racionálním pocitům viny předchozích generací, čemuž my nerozumíme.

Jak z toho všeho vybřednout s pokud možno nejmenším množstvím šrámů?

Jak se s tím vypořádají chudáci budoucí historici?

KONEC

Neoficiální stránky Oty Ulče