Bezpečnostní politika mnoha evropských zemí vyvolává otázku, zda opravdu brání své obyvatele a západní civilizaci, nebo spíše své vlastní kuriozní pojetí evropských hodnot.

Hodnoty a obranyschopnost

V Londýně začal summit Severoatlantického paktu u příležitosti sedmdesátého výročí jeho založení. Oslavy měly dosti bujnou předehru. Emmanuel Macron hromoval o „mozkové smrti“ NATO a o potřebě vlastní evropské bezpečnostní politiky. Turecký prezident Erdogán na to reagoval nelichotivou domněnkou o stavu mozku francouzského prezidenta. Donald Trump snížil americký finanční podíl a vynutil si zvýšení příspěvku, u všech vyjma Francie. Její prezident se revanšoval výzvou ke spolupráci NATO s Ruskem. Na první pohled docela velký zmatek, ale všechno jsou to řešitelné otázky.

Opravdu těžká je odpověď na otázku, jak akceschopné je NATO jako spolek zajišťující bezpečnost jeho členů. Lord Ismay, první generální sekretář NATO, kdysi svůj shrnul svůj dojem, že v NATO je relativně málo divizí obklopeno nadbytkem štábů, řídících center a výborů do věty: „NATO je spíše postroj, než kůň.“ Dnes už je vojáků více a výdaje na výzbroj vyšší. Ale akceschopnost NATO a tím i obranyschopnost Západu závisí hlavně na tom, jestli jeho vojáci smí doopravdy bojovat.

Vládnoucím elitám v západních zemích jde prý hlavně o hodnoty. A proto „bojují“ proti klimatické změně, za spravedlivý svět, za multikulti společnost a za genderovou rovnost. Mají sklon starat se více o pachatele než o oběti a brání svým bezpečnostním silám v tom, aby je bránily. To vědí policisté, nad kterými neustále visí Damoklův meč kárného řízení kvůli „nepřiměřené“ tvrdosti, stejně jako vojáci, kteří se musí zodpovídat z toho, že bojují stejně jako jejich nepřátelé. Vypadá to, jako by západní hodnoty překážely při obraně západní civilizace.

Smutný osud šlechetného vojevůdce

V roce 638 př.n.l. bojoval kníže Siang se silnějším státem Šu. Jeho vojska byla již sešikována, zatímco se protivník teprve plavil přes řeku. Poradci mu doporučovali, aby zaútočil. „Ne, protože šlechtic nenapadne člověka v potížích,“ odpověděl kníže. Vojska státu Šu se začala vyloďovat a poradci ho opět tlačili k útoku. On však zase odmítl a dal povel až poté, co byly sešikovány také jednotky nepřítele, a byl poražen.

Kníže Siang vědomě riskoval prohru, protože mu šlo o hodnoty. Svým nezištným chováním chtěl přispět ke zlepšení světa podle svých ideálů, ale nevyšlo to. Protivník jeho rytířské způsoby neocenil, nýbrž využil ve svůj prospěch. Jeho velkorysé jednání považoval nejspíše za hrubou chybu. Asi si řekl: „Ten chlap je neschopný anebo blázen, když naše vojáky nezahnal do řeky.“ Siangovi hrozící prohra nevadila, protože mu šlo o princip. Ale jeho vojáci, ti padlí a i ti „jenom“ poražení, by to jistě hodnotili velmi odlišně. Ale jich se nikdo neptal.

Jako ve staré Číně tak i dnes má morální přístup vysoké náklady: Jsou to mrtví a zranění vojáci, peníze, mezinárodní prestiž a - to nejdůležitější - ohrožení právě těch hodnot a morálních principů, kvůli a podle kterých prý Západ bojuje. Ptáte se proč?

No protože se ty hodnoty, kterými se evropská civilizace pyšní, samy neubrání. Hodnoty nejsou nic přirozeného a nevyhnutelného jako třeba dýchání. Neprosadí se samy od sebe jenom proto, že přece každý musí vidět, že jsou opravdu hodně dobré. Hodnoty jsou lidské výmysly, jsou to písečné ostrůvky dobra v moři chaosu a násilí. Hodnoty se podobají vzácným orchidejím, které se rodí a vzkvétají pouze ve skleníku s pancéřovými skly. To má několik nepohodlných důsledků.

Zaprvé, čím humánnější hodnotový systém je, tím nutnější je jeho obrana. To znamená, že třeba vysoká míra tolerance uvnitř nějakého státu musí být zaštítěna použitím velké síly při jeho obraně. Zachování tolerantní společnosti je možné jen tehdy, když jsme ochotní a schopní netolerovat její nepřátele. Mimochodem, jenom tak a díky tomu přežil Západ „studenou válku“ se Sovětským svazem.

Dnes je v módě mluvit o tzv. asymetrických konfliktech. Česky to znamená odlišnost zbraní a způsobů boje. Většinou se ale zapomíná, že násilné konflikty jsou především hodnotově nesouměrné. Nepřátelé jsou ti, kteří odmítají naše představy o tom jak žít a naše cíle a způsoby jejich uskutečňování, prostě naše hodnoty. Jinak bychom s nimi nemuseli bojovat.

Již tedy víme, že své hodnoty musíme bránit i násilím. Ale to není všechno. Zadruhé se musíme smířit s tím, že naše hodnoty nemohou omezovat způsoby, jakými je bráníme. Způsob a intenzitu boje určuje ten, kdo se chová bezohledněji než my, tak se za dobro, spravedlnost, právo a humanismus musí bojovat účelně.

Již slyším námitku: Ale my se přece musíme chovat civilizovaněji než ostatní. Tak to bohužel nepůjde. V soupeření států a civilizací nezvítězí automaticky ten hodnější, nýbrž ten, kdo se dokáže prosadit. A když to odmítneme vzít na vědomí, tak jsme předem prohráli. Jinými slovy: Za morální hodnoty nelze bojovat morálně, ale pouze účelně.

Konzumní společnosti nerady bojují

Nedávno omilostnil Donald Trump dva vojáky obviněné z vraždy. Clint Lorance byl v roce 2013 odsouzen na dvacet let do vězení, protože dal v Afghánistánu rozkaz střílet na tři podezřelé, kteří se blížili k jeho jednotce; dva z nich byli zabiti. Mathew Golsteyn měl být souzen kvůli tomu, že v Afghánistánu „protiprávně“ zabil civilistu podezřelého z výroby bomb. Oba teď dostali prezidentskou milost. Příběhy omilostněných amerických vojáků jsou doklady neutěšeného stavu západní civilizace a narušeného vztahu vůči těm, kteří s nasazením života chrání její bezpečnost.

Jak západní společnosti bohatly, tak postupně ztrácely i nesmlouvavost bezpodmínečně nutnou pro udržení každého společenského řádu. Dnes sice občas pošlou své vojáky do boje, ale opravdu nerady vidí, když i zabijí. To, že Trump těm dvěma vojákům udělil milost, je správně. Špatně je, že byli vůbec odsouzeni.

Pro absolutisticky vládnoucího čínského knížete Sianga nebyla otázka nákladů jeho rytířského chování nijak zvlášť na tělo. On sám byl jediný soudce správnosti svého jednání. To v demokratických společnostech stojí otázka ceny, kterou společnost platí za politická rozhodnutí svých vládců, přímo v centru pozornosti.

Naším padlým již není nic platný humanismus politického a právního systému, ve kterém by byli rádi dále žili. A proto je třeba životy členů vlastní společnosti chránit na prvním místě a všemi prostředky. V neposlední řadě proto, že jenom oni jsou nositeli jejich hodnot. A právě o jejich ochranu jde. A proto je třeba se ptát: Do jaké míry plní politici svou povinnost postarat se o bezpečnost vlastních občanů?

Morální chování je žádoucí, jen když jednáte sám za sebe. Ale když nesete zodpovědnost za jiné, tak musíte jednat především účelně. Tuto jednoduchou závislost někteří politici (často záměrně) nechápou. Ano, záměrně. Vzletné řečnění o hodnotách, morálce a solidaritě má většinou jenom zakrýt jejich vlastní slabost a zbabělost, jejich strach konat svou povinnost a případně použít násilí. Nejlepší příklad z posledních let je, že kancléřka Merkelová v roce 2015 nezavřela hranice s odůvodněním, že by prý „Němci nesnesli ošklivé obrázky“. A ona sama by proto možná ztratila svou mocenskou pozici. Tohle ale nahlas neřekla.

Vlády nebyly zvoleny proto, aby udělali svět morálnějším. Občané jim propůjčili moc proto, aby je chránily před nebezpečím a podporovaly jejich blahobyt. To jsou nejdůležitější měřítka, podle kterých se posuzuje, zda politici plní svou společenskou úlohu a povinnost.

Z těchto poznatků vyplývá - na první pohled nečekávaný - požadavek. Totiž zdrženlivost při použití násilí na mezinárodní scéně. Proč? Protože jediné nesporné oprávnění vojenského zásahu je ochrana vlastního národa před nebezpečím. Všechny jinak zdůvodněné vojenské zákroky, třeba ty, kterým se říká humanitární intervence, jsou ve skutečnosti neoprávněné agrese, které ohrožují bezpečnost vlastní země.

Vzdělanci často škodí vlastní zemi

Příkladů svévolné expanzivnosti elit, ve jménu západních hodnot, které prý musí platit všude na světě, je celá řada. Modelovým případem bylo v roce 2011 francouzskými žurnalisty a filosofy vynucené odbombardování lybijského potentáta Kaddáfího. Tato svévolná „humanitární“ intervence otevřela bránu pro masovou migraci z Afriky.

Většina morálně zdůvodněných vojenských dobrodružství Západu dnes probíhá podle stejného scénáře. Na začátku stojí morální harašení novinářů, sociálních vědců a politizujících umělců kvůli libovolnému bezpráví kdekoliv ve světě.

Pro tento chór ukřičených našeptavačů razil britský žurnalista Frank Johnson pojmenování „chattering classes“, žvanící třídy. To jsou ti, kteří se považují za jediné oprávněné soudce „správnosti“ politických rozhodnutí. Nestarají se o přiměřenost, účelnost, riziko a důsledky vojenské intervence, protože jsou přesvědčeni o tom, že západní hodnoty je třeba (i násilím) exportovat do celého světa. To sice zní sympaticky, ale je to extrémně nebezpečný nesmysl.

Žvanící třída však soudí s lehkostí, protože její názory jsou vyztužené dobrem, spravedlností, právem, odpovědností a humanismem a – hlavně - za důsledky svého morálního harašení nenese žádnou zodpovědnost. V případě prokázaných omylů se skryje za hradbu dobrého úmyslu a mravní povinnosti. „My jsme samozřejmě chtěli jenom odstranit bezpráví a to je naše povinnost.“

To dokazuje extrémní intelektuální nadutost, protože i když myšlenky znějí ušlechtile, tak to ještě neznamená, že jsou i pravdivé. Ani aktivita ve jménu dobra nemá automaticky dobré následky. Až příliš často zatáhl domnělý „duchovní výkvět“ celé národy do neštěstí. Historie bývalých komunistických zemí je v tomto smyslu příkladná.

Ale zpět k dnešku. Politici se chovají tak, jako by věřili tomu, že morální harašení žvanící třídy opravdu vyjadřuje veřejné mínění, a nechají se vmanévrovat do riskantních podniků. Roli přitom samozřejmě hrají i některé další motivy. Někdy slouží vojenská akce hospodářskému zájmu státu nebo nadnárodní firmy, často i k odvedení pozornosti od vnitropolitického selhání vlády nebo prostě ke zvýšení osobní popularity politika. Vždycky je však zdůvodňováno vyššími hodnotami.

Co z toho plyne?

Jak vidíme, tak Siang, absolutistický vládce v dávné Číně, a velká část dnešních mediálních a politických vrstev smýšlí a jednají podobně. Trvají na nepochybné platnosti svých vlastních hodnot a pravdivosti svých názorů, ale odmítají uvažovat o jejich uskutečnitelnosti.

Německý filozof Jürgen Habermas kdysi řekl: „To, co je rozumné, není proveditelné.“ Habermas má často pravdu, ale bohužel vždycky platí, že co je nerozumné, proveditelné je. A toho se musíme vyvarovat, chceme-li, také za pomoci NATO, chránit naše hodnoty a západní civilizaci.

Je sice možné prosazovat západní hodnoty po celém světě i za pomoci násilí, ale je to spojené s velkými náklady a úspěšné v nejlepším případě dočasně. A jelikož západní společnosti nemají ani dost síly, ani odhodlání k tomu, aby trvale nesly náklady na utváření světa podle svých hodnot, tak by měly mít alespoň dost rozumu vyvodit z toho důsledky. Které to jsou?

1. Když Západ není schopen vynutit si dodržování svých pravidel v globálním měřítku, nemůže je v mezinárodních vztazích dodržovat ani on sám, protože se tím oslabuje. Za morálku prostě nelze bojovat jenom morálně, nýbrž v první řadě účelně. A když nechceme bojovat účelně, tak nemá smysl bojovat vůbec.

2. Není radno se vměšovat do konfliktů v prostorech, kde neplatí západní normy chování. Je ale třeba odvracet ohrožení, která z těchto regionů pro Západ vznikají, a používat při tom všechny účelné, nikoliv pouze „správné“ prostředky. To, že není moudré zahanbovat protivníka naší velkodušností, nám přece již v roce 638 před našim letopočtem ukázal kníže Siang.

Převzato z blogu se svolením autora

Autor je nezávislý analytik, poradce a kouč