V blázinci jsou blázni v početní převaze nad lékaři a ošetřovateli. Dle všech zásad demokracie by tudíž v blázinci měli být blázni rozhodující silou.

Jestlipak si ještě někdo vzpomene, co znamenala a výrazem čeho byla zkratka BRICS? Pakli ne, napomohu povadlé paměti: označovala soubor zemí, jimž bylo souzeno státi se velmocemi zítřka: Brazilie, Rusko, Indie, Čína, Jižní Afrika. Kdyby na ten úkol náhodou nestačily, žádné neštěstí, v záloze stáli další adepti velmocenského postavení: Egypt, Mexiko, Nigerie, Turecko, Vietnam. To by bylo, aby z místa hlavní světové politické i hospodářské mocnosti nevyřadily jakési úpadkové USA! Což dnes může někomu připadat praštěně, nechť však ten někdo ví, že k tomu výsledku dospěl již roku 2001 jistý Jim O´Neil, významný pracovník institutu Goldmana Sachse. Jak k němu došel… inu takto: vzal přímku hospodářského růstu zmíněných zemí, protáhl ji do budoucnosti, a vyšly mu z toho velmoci Egypt a Nigerie. Jak jednoduché!

Zanechám však pošklebování a soustředím se na písmenko S ve výše uvedené zkratce. Leží totiž přede mnou článeček z prvního letošního čísla týdeníku Respekt nazvaný „Mys poslední naděje“ a oznamující, že nový šéf jihoafrické vládní partaje ANC (African National Congress), Cyril Ramaphosa, hodlá zastavit propad Jihoafrické republiky. No, bude mít co dělat. A zrovna on, namočený do osmi set případů korupce. Přitom se Jižní Afrika již před čtyřiadvaceti lety slavně osvobodila z nelidského apartheidu. Napadá mě… a není tomu tak se vším osvobozováním, přinejmenším co se afrického kontinentu týče? Ať jsem třeba pes a zpátečník, byl však řečený kontinent až do půle minulého století sbírkou lépe či hůř spravovaných kolonií, žádné ale tak mizerně, jako kam to domydlila naprostá většina afrických zemí po svém osvobození. S odstupem šedesáti i více let lze konstatovat, že osvobozování, chceme-li už tomu jevu tak říkat, je sázkou do velmi nejisté loterie. Může z ní vyjít vyšší stupeň svobody a prosperity, ale takových případů je mezi někdejšími koloniemi co by na prstech jedné ruky spočítal; pravidlem spíš je, že bylo-li před osvobozením zle, je po něm ještě hůř, Jižní Afriky nevyjímaje. Mys poslední naděje. Má-li onou nadějí být zmíněný C. Ramaphosa, korupčník s diktátorskými sklony, můžeme už předem mít za to, že propad nezastaví, ani kdyby mu v té snaze všechny mocnosti nebeské byly nápomocny.

Asi jsem zahořklejší, než by se nestrannému pozorovateli náleželo, ale víte, já jsem Jižní Afriku znával. Procoural jsem ji na vlastní pěst napříč i napodél; mám tam – pokud ještě nevzali do zaječích - houf vyženěného příbuzenstva; řadu let jsem přispíval do časopejsku Našinec, orgánu jihoafrických Čechů a Slováků; a budiž zdůrazněno, že bez výjimky byli zastánci rasového oddělení (v místním jazyce afrikaans apartheid). Buď tedy sestávalo celých těch pět či kolik tisíc jihoafrických našinců ze samých prokletých rasistů, nebo je cosi křivého v dnešním, málemže povinném nahlížení na dění v oné rozporuplné zemi. Ale to je beztak už věc času nenávratně minulého. Až na poslední vytrvalce se jihoafričtí našinci rozptýlili, kam který mohl, někdo zpátky do opuštěné vlasti, jiní do Austrálie, do Kanady, s jedním jsem se shledal dokonce i na Kypru.

Všechno je jinak, děl onen moudrý rabín dotázán svými žáky na nejvyšší pravdu, což se týká i naší milé demokracie. Je bezesporu nejideálnějším uspořádáním společnosti, nebo aspoň zatím nebylo vynalezeno nic lepšího, ale také má své mouchy. Zásada, dle níž většina určuje další osudy celku… no, nechci zase začínat o blázincích, ba ani o tom, co si většinové votum vykoledovalo v zemích Koruny české. Zůstanu u toho Mysu poslední naděje, jak současný stav jisté krásné, bohaté a kdysi vzorně spravované země trefně nazval týdeník Respekt. Stav, o nějž se zasloužilo uplatňování demokratické zásady bez ohledu na předem odhadnutelný výsledek. Kdepak. Demokracie je medicína, již nelze naordinovat každému bez rozdílu; někomu prospěje, jiného přivede na kraj záhuby, a kdyby jen na kraj. V zemi osídlené dvěma či více etnickými skupinami rozdílných až protichůdných tradic a životních způsobů jest radno ji dávkovat velice obezřetně, aby se z poslední naděje nestala holá beznaděj.

V zemích Západu vznikla demokracie z určitých - a povězme hned, že nepřenosných - předpokladů. Kde tyto předpoklady chybí, může vzniknout leda její karikatura, někdy pro smích, někdy pro vztek; přídomkem demokratický už se ozdobila i Kim Jong-unova Severní Korea, i Mugabeho nadobro zchátralé Zimbabwe, kdysi bohatá, prosperujicí Rhodesie. Však už se v Jižní Africe také ozvali mladí, dynamičtí vůdcové černé většiny, že se dosavadní mandelovské vedení s bílými kolonialisty moc maže a že by se to mělo vzít pevněji do ruky po vzoru sousedního Zimbabwe… Bůh ochraňuj jihoafrické našince, jestli tam ještě nějací zbyli, Bůh ochraňuj Jižní Afriku. Co mi tak odtamtud chodí zprávy, bílý apartheid vystřídán černým už byl, teď ještě má-li se z ní stát takový ten pro Afriku typický binec, jakého je plná od nilské delty po hraniční řeku Limpopo… snad tím bude učiněno zadost demokratické zásadě většiny. Jinak ale není oč stát, jejímu obyvatelstvu černému jako bílému. A spíš černému, jelikož bílí se mohou vystěhovat do jiných zemí západního životního stylu, kdežto černým jest vypíti do dna kalich hořkosti, jenž jim byl takto po demokraticku umíchán.

Divnými poupaty vykvetla demokratická zásada většiny, přesazená do půdy afrického buše. Bylo vytýkáno někdejšímu apartheidnickému režimu, že poskytuje bílým víc práv než černým, takže to teď jde po většinovém africkém mustru, kdy o nějakých právech mluviti je směšno, leda by kdo náležel ku kmeni majícím momentálně v rukou právo určovat, co jest právem a co ne a pro koho. Chápával zmíněný režim poměr mezi bílou a černou složkou obyvatelstva jako vztah staršího bratra k mladšímu, jemuž je třeba pomáhat, pro jistotu ho ale nepustit úplně ke všemu. Černý bratr mezitím… ne že by ve všem všudy dospěl, ale byl za dospělého prohlášen. Ze západních redakcí a universit, ze vzdálenosti sedmi tisíc námořních mil, aniž se kdo namáhal k jihoafrické skutečnosti o něco blíže přičichnout. A nejen k ní. Co hněvivých odsudků bylo vylito na adresu kolonialismu, abychom po půl tuctu desítiletí rádi neradi došli k poznání, že byl onen zlořečený kolonialismus nejšťastnější etapou v dějinách mnoha národů.

Jeho zapřisáhlý zastánce Rudyard Kipling nazval koloniální systém břemenem bílého muže, což je dnes nerado slyšeno. Lze však i mluvit o vině bílého muže: podlehnuv módám času se vyvlékl ze své povinnosti k mladšímu bratru, což se mu teď obratem vrací v podobě tisícihlavých zástupů prchajících ze svých zubožených zemí, svého času spořádaných, vzkvétajících kolonií. Přičemž, nutno podotknouti, ze zemí požívajících plné, nezpochybnitelné samostatnosti; i vtírá se pozdní zjištění, že ani samostatnost není hračka, již lze vložit do rukou každému bez uvážení, dozrál-li k ní čili nic.

Jestli se s tím dá ještě něco dělat… obávám se, že nikoli. Nikdo už nepřevezme zodpovědnost za země a národy ve své samostatnosti selhavší, nikdo si už nepověsí na krk kiplingovské břímě. Obzvláště když osamostatnělí národové jeví tendenci rozplozovat se během jednoho čtvrtstoletí na dvojnásobek, s tím výsledkem, že se populační přebytky přelévají do vlastních zemí bílého muže. Malér to, jejž si mnozí nepřipouštějí, avšak maléry se neřeší tím, že se před nimi zavírají oči.

No, dost už. Blázincem jsem tuto úvahu započal, a blázincem i končím. Ocitli jsme se v pěkné rejži; a ocitli jsme se v ní proto, že jsme nevzali v úvahu zjevnou skutečnost, že jako v tom blázinci, ani širší veřejnosti není k prospěchu zásada, že koho je víc, tomu náleží hlavní slovo. A teď mě můžete zvát rasistou, reakcionářem, obhájcem fuj, fuj kolonialismu, nebo jak je komu libo.

Hannover, 28. března 2018