Na rozdíl od totality konec autokratického režimu nemusí nutně být obzvlášť krvavý

Objevila se a takřka bez povšimnutí zapadla zpráva o tom, že dvě třetiny dotázaných Čechů si přejí vládu pevné ruky. Pro jedny špatný vtip, pro druhé neklamná známka obecné dezorientovanosti lidí frustrovaných dennodenním přívalem svízelí. Ve zdejších poměrech touha po pevné ruce je obzvlášť kuriózní právě proto, že Češi s ní nemají žádnou osobní zkušenost. Totality bylo dost a dost, ale z jiných průzkumů víme, že tu, až na pár vykopávek, nikdo zpátky nepřivolává. "Pevnou rukou" je spíše míněn pro nás exotický autoritářský režim více či méně osvíceného vladaře. Zdrojem poněkud infantilní víry ve spásné vlastnosti "pevné ruky" je rozčarování z demokracie neschopné jednou provždy zrušit existenční nejistoty a představa, že veškerý společenský chaos a nestabilita jsou výplodem politické konkurence. Nebýt jí, poměry se zklidní, společnost se nikdy nedostane do kvasu a obavy ze společenského rozvratu, nepokojů, občanských válek a hospodářského úpadku se bůhdá nenaplní.

Za "klid na práci", za zaručené, byť nevzrušivé živobytí jsou tito důvěřivci ochotni vyměnit nynější nevyzpytatelné a nebezpečné svobody. Politici s autokratickými sklony často této pověry využívají k zastrašování nespokojených obyvatel, jak to nedávno učinil ruský premiér Vladimir Putin varovným zvednutím prstu: "Stačí jen trochu popustit opratě a mnozí záhy pochopí, jak nicotné byly jejich dnešní starosti ve srovnání s dobou, kdy se na náměstích nebude demonstrovat, ale rovnou střílet."

Je autoritářské zřízení opravdu zárukou společenské stability? Opak je pravdou: výzkumy ukazují, že pravděpodobnost vážných sociálních otřesů je tím vyšší, čím pevnější je ruka moci. Článek Globální model prognózování politické nestability otištěný loni v časopise American Journal of Political Science uvádí výsledky jednoho z takových průzkumů. Za období let 1955–2003 vědci zkoumali 120 případů nestability (občanské války, státní převraty, genocidální konflikty a hromadné represe) v zemích s obyvatelstvem přes půl milionu lidí. Složitá analýza sociálních a ekonomických ukazatelů v době před propuknutím neklidu ve srovnání se stabilnějším okolím umožnila sestavit statistický model předpovídající společenské krize s pravděpodobností nad 80 procent. Ukazuje se, že potenciál nestability v zemích "částečné autokracie" (tzn. nedotahujících to do úplné totality) je 13krát větší než při úplné demokracii. Desetkrát větší je pravděpodobnost občanské války. Absolutní totalita na způsob, jak ji provozuje Severní Korea, zaujímá nejvyšší příčku v žebříčku stability, leč jen po dobu svého trvání. Na rozdíl od totality, konec autokratického režimu nemusí nutně být obzvlášť krvavý.

Dějiny dokazují, že vychvalování autoritářské stability jako protikladu "hrůz" transformace je liché a zastrašování nespokojených občanů politickým a ekonomickým chaosem je účelově zavádějící. V roce 1988 se v Chile konalo referendum o prodloužení vlády generála Pinocheta o dalších osm let. Referendum bylo zakotveno v ústavě jako součást modelu "chráněné demokracie". Opoziční strany se rozhodly referenda zúčastnit. Zatímco strategií vládní kampaně bylo zastrašování voličů chaosem společenských změn, opozice agitovala pod heslem Radost přichází a ve svých volebních spotech nezmiňovala vůbec Pinocheta a jeho vládu. Ve výsledku 5. října 1988 hlasovalo proti prodloužení Pinochetova mandátu 55 procent voličů. Spořádaná rezignace generála a jeho junty nevyvolala v zemi žádné osudové otřesy. Od začátku 90. let až dodnes zůstává Chile vzorem ekonomického a politického rozvoje s pravidelným střídáním středolevých a středopravých stran. Někteří ekonomové dnes mluví o tom, že Chile má dobrou šanci nahradit Brazílii ve skupině nejúspěšnějších rozvojových zemí světa.

Dvoutřetinový podíl Čechů, kteří údajně podporují nástup "pevné ruky" v protikladu k dnešním změkčilým a nerozhodným vládcům, je čistě pofiderní hra čísel, jakési sčítání jablek s hruškami. Jedni by možná uvítali příchod českého Pinocheta, ale museli by pro to nejdřív ukroutit hlavy těm spoluobčanům, kteří by v této roli raději viděli nějaké převtělení Gottwalda. Navíc osud "pevné ruky" zpravidla bývá nevábný: na konci "stability" režimu čeká autokrata kulka do čela, což pro něj často bývá vysvobozením. Nadále platí učebnicová poučka o tom, že se v demokracii vládcové střídají, avšak pravidla střídání a mocenský systém zůstávají stabilní. Na rozdíl od nedemokratických společností, kde mnohaletá samovláda končí obvykle výměnou nejen samotného vládce, ale i celého systému.

Autor je publicista