Celý svět se má v těchto dnech možnost seznámit s tím, jak USA přihlížely mučení v Iráku či jak záměrně tajily skutečný stav bezpečnosti v Afghánistánu. Uniklé informace však neříkají, proč to Američané dělali. Patří za to Julian Assange z WikiLeaks na Guantánamo, kam ho nepřímo posílá komentátor americké televize Fox News Christian Whiton? Co je více? Národní bezpečnost země nebo svoboda slova a právo na každou informaci? Jak je možné, že ve Spojených státech dochází k tak masivnímu a bezprecedentnímu úniku důležitých utajovaných informací? Lze vůbec takovým únikům do budoucna zabránit? Může skutečnost, že v současnosti nelze garantovat stoprocentní utajení informací státu vážně ovlivnit rozhodnutí vedoucích činitelů země především pokud jde o válečná tažení včetně boje s terorismem? Nestojí za tímto „obnažením“, a tím zdiskreditování výsledků zahraniční politiky minulého prezidenta Bushe, snaha nynějšího vládce Bílého domu „včas“ ukončit konflikt, a tak si zajistit další čtyři roky v úřadě, neboť v těch minulých dvou nedosáhl ničeho tak převratného, čímž by si pro to vytvořil předpoklady? Irák, tolik měsíců bez vlády, a angažmá země v Afghánistánu, ve válce, kterou Obama v předvolebním boji označoval za tu správnou, mluví proti němu. A to nezmiňuji domácí situaci, která bývá téměř vždy pro obhajujícího prezidenta tou rozhodující.

V dnešním demokratickém světě nejsou media sedmou velmocí, jak se kdysi říkalo, ale jedinou skutečnou. Již dávno nejsou jen pojistkou demokracie. Jimi a často jejich vlastníky či různými „sponzory“ viděný svět rozhoduje o tom, jak o situaci jinak nic neznající veřejné mínění donutí vládu země či mezinárodní organizace k reakci. K reakci, která často dočasně situaci vyřeší, ale z hlediska dlouhodobého způsobí více problémů než užitku.

Bylo by bláhové se domnívat, že lze byť jen omezit skutečnost, že media pomáhají podpořit či zhatit politické ambice politiků dnešního světa. Internet je mocným nástrojem pro všechny, kteří používají informace k ovlivňování všech sfér života. Mnohdy lze jen spekulovat, proč to dělají a co tím chtějí získat. Na co by dnešní stát ale neměl v žádném případě rezignovat, je to, že co je a má být tajné, tajným musí zůstat. Slovo tajné nemá pejorativní konotaci, naplňování jeho významu je pro stát významné. Informace zajišťující národní bezpečnost zvláště. To není abstraktní pojem, jde o bezpečí obyvatel státu a jeho majetku. Porušení by mělo být odpovídajícím způsobem sankcionováno. To však neznamená, že by v rámci povinnosti zajistit bezpečnost měl stát vědomě utajovat páchání trestných činů jeho institucemi.

Žádná válka není procházkou ovocným sadem, v každé válce jsou mrtví a zranění a pod různými vlivy dochází k excesům, kterých by se člověk za normální situace nedopustil. Vyloučit je nelze, je však nutné je vyšetřit a přijímat opatření k jejich maximální eliminaci. Patří k tomu i stoprocentní informování veřejnosti? Pomůže to válku vyhrát? Jsem si jist, že ne. Jakkoli je mučení nelidské, odporné a zavrženíhodné, je stále realitou v různých částech světa a nikdo ho nemůže schvalovat. Kdo si myslí, že žijeme v báječném perfektním světě, má možnost se na vlastní oči přesvědčit.

V mírové obnově Iráku USA na začátku udělaly nepochybně chyby, protože nebyly na tuto poválečnou etapu dobře připraveny. Dnešní realita v Iráku nenabízí vždy možnost výběru z dobrých a špatných řešení. Mnohdy jsou na stole pouze ne příliš pozitivní alternativy odrážející stav země a je nutné zvolit tu nejméně špatnou. V zájmu země i USA je, aby byla konečně sestavena vláda na základě výsledků voleb.

To, že prezident Obama podřizuje strategii v Afghánistánu svým politickým ambicím, nikoho jistě nepřekvapí, a navíc vidina nového Vietnamu neláká nikoho. Nevěřím však, že by se na základě poznání složitosti řešení afghánského konfliktu ve funkci prezidenta ve srovnání s názorem, jak dál ve dvou válkách USA v době předvolební kampaně, uchýlil k řízenému uniku informací. Již známé případy mučení v Abu Ghraib americkými vojáky, bombardování nevinných civilistů a další excesy výrazně poškodily jméno USA nejen na Blízkém a Středním východě.

Náhodné či řízené úniky citlivých a tajných informací, jejichž dopad na společenské mínění je veliký, jsou součástí světa, ve kterém žijeme. Politici i vojáci je budou vnímat stále citlivěji, používaní zbraní při řešení konfliktů to však zcela jistě nezastaví.

Reflex 44/2010

Autor je bývalý Náčelník vojenské zpravodajské služby, dnes bezpečnostní poradce.