SVĚT: Svatoannenské rozjímání
Do svaté Anny… svět to byl značně fousatý, ozdobený fedrpuši a piklhaubnami, ale když si několik gentlemanů usmyslelo, že dojedou právě vynalezenými motorovými silostroji z Paříže do Pekingu, nestálo jim v cestě víc než mizerné cesty a polámané loukotě jejich vehiklů. Svět byl zdlouhavě a nekomfortně, zato ale v celé své kulatosti dosažitelný; ještě obsahoval plochy pralesů, do nichž noha bělochova dosud nevstoupila, a odlehlé ostrovy s kanibalským folklórem, ale nebylo v něm oblastí oddělených ostnatými dráty ideologických diktatur, ani nebyl rozštěpen útočným náboženským fanatismem. Zlatý byl ten tvůj svět, dědečku, svět jako květ, teprve teď, po málem stu let, to začínáme chápat.
Jenže na svatou Annu se rozhodly evropské mocnosti obětovat tento zlatý svět svému štětění o kousek území, o slávu svých praporů, o větší lesk kníru císaře pána. Ukončením té patálie se zkázonosný džin už nedal zahnat do lahvičky, dosavadní řád se rozpadl a na jeho troskách začal vyrůstat jiný, sice hojně oslavovaný, ale dnes už víme, že ne zvlášť oprávněně. Poprvé se tehdy svět pořádku zmenšil; odštěpila se od něj ona šestina, již tak květnatě oslavoval G.B. Shaw i jiní veleduchové meziválečného času, a třebaže byl učiněn pokus odštěpení zabránit, byl to pokus nedomrlý a bez úspěchu se vytratil – konec konců nemohlo čtyřicet tisíc československých legionářů udělat tu práci za všechny.
Pravda, znečně jsme osaměli, věru že současný stav světa může vypadat jako střet Západu se všemi ostatními civilizacemi, jak o tom napsal knihu pan S.P. Huntington. Ono to sice není tak hrozné, při bližším pohledu se projeví, že střet na krev se vede výlučně s fundamentalistickým islámem, což je sice notně protivné, ale Západ na to bohdá nezahyne. Ale v jistém závistivém, někdy popudlivém obklopení se ocitá a není velké naděje, že by se na tom v dohledné budoucnosti mohlo něco změnit. Spíš si bude muset na tuto situaci zvyknout a přizpůsobit se jí, protože občas doporučovaný ústup z vůdčí pozice a láskyplné rozdání všech statků mezi chudé tohoto světa se nejeví jako s rozumem přijatelné řešení. Co vlastně nám, lidem západním, brání v tom, abychom si při vší starosti o okolní svět hleděli především svého, jak je to dovoleno jinak každému? Je takový hřích se hrdě přihlásit k hodnotám vlastní civilizace a uznat její nadřazenost v mnohém (neříkám že v každém) ohledu? Když jsem svého času přišel z komunistické klece na Západ, pochopil jsem teprve, že toto je můj domov, toto je svět, s nímž se mohu ztotožnit a zastávat se jej. Ne Německo, ne Evropa, ale celá ta širá, po třech kontinentech rozložená oblast západního životního způsobu. Trochu mi vadí, že na Západě lze potkat stejně smýšlejícího člověka jen výjimečně. Jako by se všichni za svou civilizaci styděli, jako by bylo cosi nečistého být zámožný a mít úspěch, jako by bylo nutno se z toho neustále na všechny strany omlouvat a zodpovídat. Chtěl bych se dožít toho dne, kdy se tento pošetilý a nemálo pokrytecký obyčej změní, dne, kdy nebude na pováženou říci – ano, jsem vlastenec, vlastenec Západu. Bojím se, že Západ k tomu bude muset být dotlačen ještě mnoha neštěstími, ještě mnohým selháním iluzí. Je však naděje, že stane-li se tak, přijme-li Západ uvědoměle a bez vytáček svou vůdčí roli, může se vrátit stav, jaký zde byl naposledy na svatou Annu roku čtrnáctého. Svět uklidněný, do jehož každičkého kouta bude možno bez obav vstoupit. Jenom… nač a proč jsme se pak celé to století prali, lidé dobří?
Annonce, 30.7.2003; poslední odstavec byl k článku doplněn v autorově knize „Je na Západ cesta dlouhá... ...zbytečná, marná je touha?".
Hannover
