Před dvěma týdny jsem tu psal o tom, jak čínští spolužáci mého syna excelují ve školních výsledcích. Jak je to možné? Proč jsou o tolik ambicióznější a pracovitější než ostatní? Odpověď jsem nalezl shodou okolností o pár dní později v deníku Wall Street Journal, ve strhujícím eseji „čínské" matky Amy Chua.

Tím základním měřítkem pro definici čínského rodiče je přísnost. Chua píše: Když si západní rodiče myslí, že jsou přísní, tak se ve skutečnosti ani zdaleka nepřibližují čínským matkám. Mí západní přátelé se například považují za přísné, když nutí své děti hrát na hudební nástroje třicet minut denně. Maximálně hodinu. Pro čínskou matku je první hodina zábava. Je to druhá a třetí hodina, kdy to pro ně začíná být těžké.

Autorka píše, že se často její západní přátelé diví, proč je zrovna mezi asijskými Američany tolik hudebních či matematických talentů.

A má na tuto otázku odpověď. Nijak akademickou, prostě vyjmenovává, co její dvě malé dcery nikdy nesměly a nesmějí. Je to: spát u kamarádky, mít kamarádku, s kterou by si hrály, účinkovat ve školním divadle, stěžovat si na to, že nesmějí účinkovat ve školním divadle, dívat se na televizi a hrát počítačové hry, samy si vybírat mimoškolní aktivity, mít jiné známky než jedničky, nebýt nejlepší ve všech předmětech kromě tělocviku a dramatické výchovy, hrát na jiný nástroj než na klavír nebo housle, nehrát na klavír nebo housle.

Čínští rodiče se nemusí zdržovat žádnou korektností. Mohou svým dcerám říci: „Tlusťošky, koukejte zhubnout!", místo aby o nadváze mluvili v náznacích a v obavách z toho, že jim zničí sebevědomí. Právě tyto obavy považuje Chua za něco typicky západního, co čínští rodiče neznají. Nikdy je nenapadne, že by špatné výsledky například v matematice mohly být důsledkem nedostatku inteligence. Vždycky znamenají jen to, že se děti málo učily.

Námitka „Mě to nebaví!" je nepřijatelná a v důsledku vede jen k tomu, že dítě má s dotyčnou činností přikázáno strávit víc času, protože člověka přece může bavit jen to, v čem je dobrý, nebo nejlepší.

Je to přesně opačně, než se na stejný problém díváme my, ze „západní“ perspektivy. Totiž že největší zábavou je poznávat nepoznané, zkoušet nové věci (tedy nutně chybovat) a postupně se v nich zdokonalovat.

Dva tisíce let to v zásadě vycházelo. Až bude za sto let v čínských učebnicích kapitola o západní civilizaci, bude končit větou: „Její pád byl hrozný, ale podle zachovaných svědectví to byla do poslední chvíle sranda."

LN, 19.1.2011