Je to fenomén starší než USA. Asi zcela první zatracující verdikt vyslovil francouzský právník Simon Linguet v osmdesátých letech osmnáctého století, krátce před pádem Bastilly a Velkou revolucí. Už tehdy varoval Evropu před Amerikou, tamější verbeží, chátrou vytvářející odporný druh státu a společnosti -- hrozba to starobylému kulturnímu kontinentu. Toho se věru nedočkal, život mu ukončila gilotina obsluhovaná jeho spoluobčany.

Zrodila se děsivá duální vize konkurenta – jednak zákeřný rozvratný model společenského uspořádání, jednak jako nenasytná, rozpínající se mocnost. V devatenáctém století to byla hrozba americké industrializace, zejména mechanizace a produktivita zemědělství. Ve století dvacátém, nedlouho po první světové válce, kterou pomohly vyhrát americké jednotky přispěchavší ze zámoří, antiamerikanismus ve sladké Francii bujel ještě víc než v naší době.

Američané přišli zachraňovat prozatím dvakrát. Evropského území se nezmocňovali, ač, pravda, značný počet hektarů půdy tam použili k pohřbení svých vojáků. Na jedenácti takových hřbitovech odpočívají kosti víc než šestašedesáti tisíc synů z Kansasu či Kentucky. Jaký asi měli důvod zrovna tam předčasně dodýchat?

Americká kultura – co to je? Vzájemně se vylučující nonsens. Stejně tomu tak v jejich politickém počínání. Kovboj Bush, před tím kovboj Reagan.a nejinak se o Američanech jako honácích skotu vyjadřoval i Adolf Hitler, ač chromého F.D. Roosevelta, s lasem nad hlavou a na cválajím oři, věru není jednoduché si představit. Primitivismus a neomalenost tamějších předáků prý kontrastuje se sofistikovanými nuancemi evropských státníků. Těch, kteří přivedli nejen vlastní kontinent do první světové války. Kultivovaným počínáním se zasloužili i o druhý světový konflikt. A znovu ti inferiorní museli přijít k záchraně superiorních. Američtí primitivové každý rok získávají zdaleka největší počet Nobelových cen. Nelze se pak příliš divit evropské intelektuální elitě, že tuto konkurenci, nepříjemný stav věcí snáší nelibě.

Francouz Thierry Meyssan zazářil mezi bestsellery knihou "Hrůzný podvod", v níž tvrdí, že útok 11. září 2001 byl dílem amerických vládnoucích kruhů, dychtících po ovládnutí světa. V razanci zatracování vlastní země a nikoliv teroristů nezůstávají pozadu mnozí Američané zvučných jmen jako Noam Chomsky, Gore Vidal, Susan Sontag, mnozí další. Literát Norman Mailer charakterizoval Ground Zero – centrální místo zkázy ze dne 11. září 2001-- jako teď daleko krásnější než kdykoliv dřív.

Z Bostonu do Prahy se navrátivší český filozof a někdejší Američan, též s neúspěšnými ambicemi stát se českým senátorem, zákonodárcem, snad netvrdil, že zničení mrakorapů na Manhattanu si jeho bývalí spoluobčané sami zrežírovali, ale spíš vyjádřil přesvědčení v tom smyslu, že za katastrofu odpovědni jsou, zavinili ji svým hanebným počínáním, velmocenskou arogancí – vměšováním (imperialistické podupávání místních kultur, jejich suverenity) a rovněž nevměšováním (sobecký nezájem bohatých vůči chudým).

Mnozí intelektuálové včetně českých myslitelů se dali slyšet, že katastrofu 11. září 2001 si tedy Amerika zavinila sama. Kdyby si počínala jinak, nebylo by islámských fanatiků, kteří by se obtěžovali trefit do dvojčat WTC. Politicky velmi korektně se vyjádřil Dennis J. Kucinich, kongresman z Ohia. Na půdě Kongresu své řešení, jak si počínat s teroristy, formuloval takto: "Připravujeme se na válku tak velkolepě. Připravme se velkolepě na mír, podívat se neohroženě a hluboce do srdcí těch, kteří nám chtějí ublížit, a najít tam jiskru rozpoznání, které nás spojuje ve společném lidství, a z toho odvodit záblesk naděje znovu rozdmychat teplou zář míru. Po 9/11 jsme se ptali ‚Proč nás oni nenávidí?‘. Není na čase, abychom se zeptali nás samých ‚Proč my nenávidíme je?'" Rovněž navrhuje zřízení "ministerstva míru".

Zhoubným nádorem postižený venezuelský prezident Hugo Chávez obohatil svět diagnozou, že diaboličtí Američané infikují rakovinou pokrokové, k socialismu tíhnoucí státníky.

- - -

Nesnadné je sdílení postele se slonem. De Gaulle zdůrazňoval, že velmoci má záležet na respektu a nikoliv lásce ostatních. Žel, USA donedávna dychtily být milovány, a tak si zaručovaly opak a svou snadnou vydíratelnost - abnormální se stalo normou, nad níž se nikdo nepozastavuje.

Poslužme si příkladem: The Economist, velmi vlivný týdeník, ve svém vydání 12. května 2012 komentuje prekérní vztah mezi USA, štědrým dárcem již po mnohá desetiletí, a údajným spojencem Pákistánem, přivyklým na pravidelné dodávky v miliardových dolarových hodnotách. Vztah tedy dost jenostranný a zdaleka nikoliv harmonický. Ve snaze potírat údajně společného nepřítele - Talibán a al-Kajdu - Američané, po svých zkušenostech, že druhá strana pravidelně informovala nepřítele, přestali Pákistánce informovat o svých záměrech, včetně překvapivě účinných útoků s použitím drones (na dálku řízených letadel bez pilota).

Oficiální spojenec nebyl informován. o vypátrání a zabití bin Ladina, nejvyššího velitele al-Kajdy, který řadu let pobýval v bezpečné anonymitě na adrese jen pár kilometrů vzdálené od významné vojenské báze Pákistánu. Úspěšný výsledek způsobil jejich notnou ztrátu tváře. To je však nepřimělo k pokusu o omluvu či aspoň mdlé vysvětlování, ale k reakci, dle The Economist vyjádřenou slovem grievance ("rozhořčení, stížnost, zlost"). Pákistán se domáhá další americké asistence ve výši dvou miliard dolarů. Ty jim padouští věrolomní imperialisté přece dluží.

UKONČENÍ PŘÍŠTĚ