Čím více šermují Paroubek, Kuchtová a jiní odpůrci amerického radaru v Brdech výrazem studená válka, tím více přichází ke slovu demagogie. Je třeba říci na rovinu jednu věc. Právě studená válka podvázala protiraketovou obranu, ale útočné střely regulovala jen volně, čímž pěstovala rovnováhu strachu ze vzájemného zničení. Musí být tento strach věčný, i když studená válka už formálně skončila? To je teď aktuální otázka pro Paroubka & spol. Popírají-li totiž protiraketovou obranu, jako by odpovídali „ano, ten strach musí být věčný“.

Logika studené války byla krajně nemorální, ale účinná – omezíme-li obranu proti balistickým střelám, vystavíme oba soupeřící bloky riziku vzájemného zničení, čímž zaženeme myšlenky na útok. Protiraketová obrana a v jejím rámci radar v Brdech tak praxi studené války popírají, a nikoliv roztáčí, jak tvrdí Paroubek & spol. A naopak. Ten, kdo je proti radaru coby obraně, sám pěstuje praxi studené války, onu rovnováhu strachu.

Otázky pro Paroubka a Kuchtovou

„Ačkoliv bývalé sovětské satelity ve svých srdcích stěží chovají vřelost vůči Rusku, jen málo Čechů chce sloužit jako odpalovací základna obnovené studené války,“ napsala na web listu Washington Post Dana Kuchtová. Pozoruhodné. V lepším případě na sebe prozrazuje, že o samotné podstatě studené války nic neví, v horším případě se s ní ztotožňuje, ale důležité je, že její postoj ladí s názorem značné části českých voličů i opozice.

Podívejme se na to zevrubněji.

Studená válka v podobě globálního hřiště vykolíkovaného pro dvě supervelmoci skončila před dvaceti lety, ale v podobě rovnováhy strachu žije dále, přinejmenším v mysli Dany Kuchtové.

Jenže když už politička zelených řekla A, měla by říci také B.

Studená válka učinila z miliardy pozemšťanů rukojmí strachu a bezbrannosti, neboť omezovala hlavně protiraketové systémy.

Útočné rakety zůstávaly nerušenou „odpalovací základnou“, zatímco obranu proti nim podvazovala smlouva známá jako ABM (Anti Balistic Missile Treaty). Bylo-li tedy pilířem studené války podvázání protiraketové obrany, těžko může být systém protiraketové obrany považován za nové kolo téže studené války. Naopak, je popřením její logiky.

Ta logika nebyla hezká ani morální. Zaútočí-li jedna strana, tak vy se při protiútoku – a neexistenci vlastní obrany – prostě vypaříte, zněl jasný argument na adresu miliardy lidí. Útok, protiútok, vypaření, to byla logika studené války, rovnováhy strachu, která nepočítala s obranou.

Svět v této vyděračské atmosféře úspěšně přežil třicet let. Báli jsme se StB, domovních důvěrníků, kádrováků a donašečů, ale snad nikdo se nebál permanentně hrozících útočných raket. Proč? Protože v praxi převážila racionalita.

V roce 1963, po karibské krizi, kdy Sovětský svaz umístil své útočné rakety na Kubu a svět se ocitl na pokraji jaderné konfrontace, se Washington a Moskva dohodly na zřízení „horké linky“, přímého telefonního spojení Bílého domu a Kremlu. Každému bylo jasné, že ať se stane jakýkoliv kiks, lze ho přímo vyjasnit, aniž by se musela po následném protiútoku nejprve vypařit miliarda lidí. Tak mohla fungovat rovnováha strachu, která se tolik líbí Paroubkovi a Kuchtové. Ale jak by mohla fungovat třeba mezi Washingtonem a Teheránem, když schází racionalita i základní spojení v podobě „horké“ telefonní linky? To nám Paroubek s Kuchtovou ještě nevysvětlili; přitom o nepotřebnosti obrany už mají jasno.

Zmíněnou dohodu ABM, jež podvázala protiraketovou obranu a formalizovala rovnováhu strachu, uzavřel Nixon s Brežněvem v roce 1972. Jednostranně ji vypověděl George Bush v prosinci 2001, tři měsíce po útoku Al Kajdy na USA. Média byla plná války proti teroru a starých smluv z éry rozděleného světa si moc nevšímala, nicméně vzkaz Ameriky byl jasný: Skončila studená válka ve své morálně nejspornější podobě. Skončila doba, kdy se Washington a Moskva držely navzájem v šachu a z miliardy lidí dělaly rukojmí potenciálního vypaření. Začala doba, kdy obrana není už součástí předem dohodnutého duelu supervelmocí podle pravidel, ale životně naléhavou potřebou.

Ti, kdo se cítí tak dobře v rovnováze strachu a bagatelizují „jen hypotetické hrozby“, se chystají na minulou válku. Vždy nás zaskočí to, co považujeme pouze za hypotetické. „Hypotetická hrozba“ znemožnila slavnou Maginotovu linii, před sedmdesáti lety připravenou na frontální německý útok z minulé války. A právě tak nějaká „hypotetická hrozba“ z lotrovského režimu by mohla znemožnit obranu Západu, před pětatřiceti lety podvázanou vlastními pravidly studené války. Ti, kdo vystupují proti radaru, by měli zodpovědět základní otázku: Jaký má teď smysl, aby se Washington a Moskva držely v šachu a stavěly miliardu lidí do pozice rukojmích?

LN, 19.7.2008

Autor je komentátor LN