Ptal jsem se několika známých, jak si vysvětlují nedávný návrh amerického ministra obrany ohledně otevření možné radarové stanice vojenským pozorovatelům z Ruska. Nikdo nedokázal věci rozumět do té míry, aby mohl zaujmout argumentované stanovisko za rámec emocí (nechci Američany, nechci Rusy, nechci nikoho). A jak ta věc překvapivě přišla, včetně překvapeného vedení státu, tak – zdá se – překvapivě odezněla, aniž byla vysvětlena nebo prodiskutována.

Dovoluji si již delší dobu tvrdit, že je projekt protiraketové obrany příliš obtížný, protože nedebatujeme ani geopolitické ani strategické otázky naší obrany a našich zájmů. Proto i v tomto případě převládlo rozpačité ticho nebo bagatelizace. Zůstalo mnoho nevyslovených otázek i obav, narostla nedůvěra a v podstatě čekáme, co bude.

Jenomže čas ani svět nečeká a tento fakt by nás mohl zaskočit v podobě nečekaného postavení naší země v celé věci. Postavení, které může být mimo náš vliv a mimo náš zájem. Proto je třeba se snažit v celé věci rozebrat a zorientovat a zejména anticipovat možnosti vývoje, byť s rizikem chyb. Nevěřím, že v této věci existuje jasná a argumentovaná strategie odvozená ze zkoumání alternativ vývoje a vymezení našich bezpečnostních zájmů. Je tedy se třeba o ní bavit a zkoumat ji.

Co se stalo a co se děje

Přestože byla naše vláda zaskočena návrhy USA o spolupráci s Ruskem, které před tím ministři Gates a Riceová přednesli prezidentu Putinovi v Moskvě, objevovala se tato idea již několik týdnů před tím na internetových serverech, diskutovala se na mezinárodních konferencích a psala ve světových novinách. Česká média ovšem tuto novou situaci nezaznamenala, a česká politika proto nezareagovala včas a předem. K pobavení dodávám, že jsem dokonce zaznamenal případ, kdy jeden z šéfů názorových stránek předních českých novin odmítl text upozorňující na prudký obrat v situaci, s námitkou na nerelevanci tématu!

Po delším zrání se v americké politice objevily dvě protichůdné tendence. Na jedné straně americká demokratická kongresmanka Ellen Tauscherová, která má podstatný vliv na financování protiraketové obrany, svou podporu podmiňuje tím, že projekt musí být prokazatelně obranný, neměl by rozdělovat spojence a měl by věrohodně odstrašit možného útočníka. Tauscherová opakovaně signalizovala, že chce projekt zpomalit, dostat pod střechu NATO a politicky zprůchodnit jak směrem k Evropě, tak směrem k Rusku. Tento postoj signalizuje, že Američané minimálně zpomalí. Do jaké míry toto poselství srozumitelně řekla v Praze, nevím, ale jinde tak činila opakovaně.

Opačným směrem mířila již od září aktivita vlivného senátora Lugara, který v oficiálně zveřejněném dokumentu vyzval americkou administrativu, aby ještě v rámci mandátu prezidentů Bushe a Putina vyřešila tři okruhy společných bezpečnostních problémů obou zemí: (1) nová báze omezení proliferace nukleárních zbraní a zajištění bezpečné podpory rozvoje nukleární energetiky (2) pokračování (a obnovení) vzájemné kontroly zbraní spjaté s vypršením (2009) zásadní dohody START 1 mezi USA a SSSR a konečně (3) kooperace v protiraketové obraně. Lugar vidí v této strategické bilaterální agendě možnost překonání nedůvěry Ruska vůči USA, obnovení spolupráce a pozice Ruska a využití společné možnosti posílení globální bezpečnosti. Protiraketová obrana sice představuje pouze část této agendy, ale je s globální bezpečností provázána do takové míry, že je podle Lugara žádoucí, aby přítomnost a participace Rusů v protiraketovém systému, předávání strategických dat a informací o obraně a hrozbách, bylo doprovázeno přítomností Američanů ve strategických velitelstvích ruských sil. Ani Lugar nevynechává NATO. Vidí v něm třetí stranu spolupráce, respektive vehikl, přes který by se mohla realizovat spolupráce s Ruskem právě v protiraketové obraně.

Z faktického vývoje lze usuzovat, že financování protiraketové obrany se vyvíjí spíše podle Tauscherové, zatímco návrhy ministrů Gatese a Riceové v Moskvě byly podle Lugara. Rusové zatím návrhy na prolnutí strategické obrany odmítli, ale vypadá to spíše na boj o čas. A kdo jen trochu ví, co Lugar od roku 1991 dělal pro odzbrojení a pro strategickou kontrolu a spolupráci, musí považovat jeho variantu za východisko sbližování republikánské a demokratické agendy v těchto otázkách. Do této situace prosakuje stále více informací o tom, že probíhá intenzivní rusko-americké jednání v daleko širším rámci spolupráce, včetně dohod o konvenčních silách v Evropě, Kosovu, Íránu a dalších otázkách. Snaha o dosažení výsledků může vyústit v celou řadu strategických kompromisů, které mohou výrazně změnit celkovou geopolitickou situaci, Evropu nevyjímaje.

A co my?

Není snadné za těchto okolností určit, jak se máme chovat a postupovat, protože v této chvíli se oba vážné koncepty dalšího vývoje protiraketové obrany politicky formují mimo náš dosah. Američané nepochybně tlačí na pilu rychlého dokončení bilaterálních jednání.

Nesporné a výchozí je, že bychom neměli pasivně čekat, „co z toho všeho bude“ a co na nás „spadne“, protože bychom se mohli opravdu divit, ať tomu, že budeme uprostřed procesu a bez možnosti jej ovlivňovat, nebo se ocitneme mimo proces a ztratíme svou váhu a cenu, kterou jsme pracně utvářeli posledních patnáct let. Za druhé, není pochyb, že se systém protiraketové obrany bude stavět. Kdo sleduje současné drama v Pákistánu a představí si, že by se mohlo vzbouřenému Talibánu dostat do rukou více než 20 jaderných hlavic a potřebné nosiče, domyslí si, jaká jsou rizika.

Za třetí, máme zájem izolovat Írán, nikoli Rusko, ale víme, že vpouštět znovu geopolitický vliv Rusů do našeho regionu, zejména když Rusko evidentně opouští parlamentní a obecnou demokracii, je obtížně přijatelné. Ale bude se s námi o tom ještě někdo bavit? Pokud ano, musíme – to za čtvrté - naplno zatlačit na spolupráci uvnitř NATO a v evropském rozměru. Potřebujeme navázat úzkou spolupráci s novou polskou proevpropskou koalicí a rychle zapomenout na pokleslou alianci s polskými fundamentalisty. V synergii s Polskem pak lze využít obnovující se zájem Francie o vstup do vojenských struktur NATO, spolupráci s USA a uznání hrozby Íránu.

Je nutné dosáhnout toho, aby rýsující se globální dohoda měla tři nohy, včetně NATO, a protiraketová obrana, její sdílení dat a informací bylo podporováno i evropskými penězi. V této věci nesmíme být šedivě pasivní. Konečně, musíme začít aktivně podporovat vznik vojenské kapacity na evropském kontinentě. To za páté.

Je fakt, že ČR neplatí v současnosti v EU za zrovna důvěryhodnou, pozitivně orientovanou zemi. Ale je třeba se dostat po krůčcích do potřebné pozice uvnitř kolektivní bezpečnosti dříve, než dojde k přímým dohodám mezi USA a Ruskem bez další účasti. Za takových okolností pak totiž budeme moci říci jen „ano“ nebo „ne“, kdy ani jedna z odpovědí nebude správná a pro nás přínosná.

V poslední době máme problémy ve formování a realizaci úspěšné a pozitivní zahraniční politiky, zejména v důsledku nedostatečné nebo chybné analýzy situace dopředu. Mnohé z neúspěchů jsme si mohli ušetřit. Je ale třeba si uvědomit, že protiraketová obrana je natolik vážný projekt, že v jeho anticipaci nesmíme udělat chybu a musíme do maxima využít všech svých vlastních i synergických schopností. Nelze vyloučit, že ani ne po dvaceti letech od pádu železné opony se opět rozdávají geopolitické karty. A bylo by dobré být co nejblíže u toho a nebýt „zcela mimo“.

Pro ČRo 6 a autorův blog Aktuálně.cz