Ve své přednášce nazvané „Mýtus židovského kanibalismu“ jsem se pokoušel vystopovat počátky historického obvinění (pocházejícího již z dob Římské říše a přetrvávajícího přes křesťanský středověk a nacistickou periodu až do dnešní doby v muslimském světě) - že Židé pojídají lidské maso.

Mnohé z toho, jak muslimové nahlížejí na Židy, má své kořeny v německém nacismu. Hitlerův „Mein Kampf“ byl (a je) v mnoha blízkovýchodních zemích dodnes bestsellerem. Sympatie k nacismu se táhnou až do časů samotného Führera. Palestinský lídr Haj Amin al-Husseini, tzv. Velký jeruzalémský muftí, s Hitlerem velice úzce spolupracoval. Válečná léta strávil v Berlíně a navštívil mimo jiné Osvětim – tento „výlet“ ho inspiroval k myšlence postavit v Palestině koncentrační tábor.

Na dnešním Blízkém východě dosáhla démonizace Židů bezprecedentní úrovně. Židé jsou obviňováni z každého zla pod sluncem - od kanibalismu až po útoky na newyorská dvojčata, za vyvolání vlny tsunami, za ptačí chřipku, nemoc AIDS a mnoho dalšího.

V samém závěru své lekce jsem chtěl zdůraznit, že je naší společnou povinností bojovat proti tomuto druhu antižidovské propagandy v muslimském světě. Nic příliš kontroverzního pro proslov na evropské univerzitě. Nebo jsem si to alespoň myslel.

K mému velkému překvapení mne přesto děkanka fakulty požádala, abych odstranil onu pasáž o muslimské nenávisti k Židům. Když jsem odmítnul, promluvila o záležitosti s nejvyšším univerzitním představitelem – rektorem, který si mne pozval do své kanceláře, abych předstoupil před komisi čtyř profesorů (včetně rektora samotného). Komise mi přednesla tři důvody, proč bych inkriminovanou pasáž o muslimech měl z přednášky vypustit.

Tvrdili, že by bylo příliš nebezpečné nechat přednášku v tomto stavu, protože by to prý mohlo vyvolat spoušť násilných reakcí z dobře organizovaných muslimských studentských skupin, za které by rektor nemohl nést zodpovědnost. Komise se rovněž obávala, že by má řeč mohla zmařit úsilí, které bylo vynaloženo na vytvoření „mostu“ mezi muslimskými a nemuslimskými studenty naší univerzity. V neposlední řadě se nechali slyšet, že má přednáška zašla trochu dál, než připouštějí odborné universitní standardy - konkrétně kvůli některým sarkastickým poznámkám o holandských veřejných osobnostech, které jsem kritizoval pro jejich antižidovské postoje. "Cítíme, že vás musíme ochránit před sebou samým," bylo mi řečeno.

Rektor mi sdělil, že mám dvacet čtyři hodin na to, abych kontroverzní pasáž přepsal. Pokud ne, bude muset převzít svoji „rektorskou zodpovědnost“. Nebylo jasné, co tím míní, ale znělo to poněkud výhružně.

Šel jsem domů ve stavu totálního zmatku. Cítil jsem, že komise ono nebezpečí zveličila, aby mne donutila být „politicky korektním“. Zároveň jsem ale nemohl nezávisle posoudit případná rizika. A tak jsem se rozhodl podvolit se - a text zcenzurovat. Nechtěl jsem totiž sebe ani druhé vystavit potenciálnímu nebezpečí.

Avšak od chvíle, kdy komise zasáhla do mé akademické reputace, rozhodl jsem se požádat několik učenců o jejich názor, včetně tří profesorů islámských studií, historie a filosofie. Ti všichni chválili text jako výborný kus práce, dobře zdokumentovaný a pozoruhodně věcný. Souhlasili i s mými polemickými poznámkami ohledně tvrdošíjnosti onoho protižidovského mýtu, které považovali za zcela patřičné a neshledali je nijak snižujícími akademickou hodnotu mé práce. Co bylo nejdůležitější, uzavřeli své hodnocení tím, že text by rozhodně neměl muslimy rozzuřit, protože jsem neřekl nic útočného o islámu jako takovém, o Prorokovi nebo o Koránu. Když jsem rektora informoval o závěrech mých kolegů, jeho jedinou reakcí bylo – „Mé řešení je přesto to nejlepší.“

Pouze den poté, co jsem své „okleštěné“ přednášce „dal sbohem“, objevila se na titulní straně mnoha holandských novin a také ve vysílání rádia a televize zpráva o tomto případu akademické cenzury. Bez mého vědomí totiž kolegové, kteří moji přednášku recenzovali, kontaktovali média.

Univerzita brzy přešla do protiútoku. Rektor nejprve tvrdil, že mé vysvětlení cenzury bylo nepravdivé, že se nikdo nesnažil na mne vyvíjet žádný nátlak a že já sám a dobrovolně jsem přijal univerzitní radu. Když jsem však trval na tom, že setkání, na které si vzpomínám, bylo mnohem více děsivější, než údajné přátelské tlachání, jak ho univerzita vylíčila, následovala druhá a ještě ohavnější linie útoku. Byl jsem náhle vykreslen jako někdo, kdo mohl univerzitu zostudit přednáškou, která šla pravděpodobně za veškerou přípustnou mez.

Mezitím několik novin publikovalo nezcenzurovanou verzi mého textu, takže si každý mohl učinit názor o jejich stanovisku. Vyjádření podpory a vděčnosti, které jsem od té chvíle přijímal, byla ohromující a přicházela od mnoha akademiků na holandských univerzitách i od prominentních členů židovských komunit v Nizozemí. Nedostal jsem jedinou negativní reakci, natož výhrůžku od muslimů - jedinou výtkou bylo, že jsem mohl mluvit v méně obecných pojmech. Budiž.

Naštěstí existují náznaky, že se debata pozvolně mění z diskuze o mém incidentu na diskuzi o důležitých otázkách – o akademické svobodě a o islámské zášti vůči Židům.

Pokud by totiž byla akademická svoboda - ze strachu z násilí, ať již reálného či jen domnělého - omezena, bylo by to špatné znamení pro naše univerzity. A pokud by něco tak vážného, jako je muslimská nenávist k Židům, nemohlo být předmětem veřejné debaty, bylo by to špatným znamením i pro celou společnost.

Pan van der Horst je emeritním profesorem Raně křesťanských a raně židovských studií na univerzitě v Utrechtu (Holandsko).

30. června 2006

Z anglického originálu Tying Down Academic Freedom přeložil Adam Bartoš

 www.eurabia.cz