Dovedl si někdo v sametovém listopadu 1989 představit, že by mohla nastat ještě hanebnější doba - že za estébáků, kádrováků, uličnich důvěrníků, udavačských domovnic bylo vlastně líp? Žádný z nich přece nemínil uřezávat hlavy bezvěrcům, málo nadšeným z objetí Alláha, tak jak se nyní děje v pozvolně se blížícím sousedství.

Mezi Marxem, dokonce i Stalinem, zůstal pořádný rozdíl v porovnání s Alláhovými následovníky, kteří studují a někteří i nazpaměť se učí Korán, k tomu povinnost modlit se pětkrát denně na koberečku směrem k Mekce, balit ženy do černých hábitů, zdůrazňovat svou preferenci pro smrt před životem. To přece ani Stalin, jakkoliv morbidní, nezdůrazňoval, nebažil po ráji s 72 pannami, ani o jednu míň či víc.

Musíme se již přizpůsobovat, před vstupem do letadla si sundat boty, nechat se všelijak šacovat. Hrozí nebezpečí, že správný fanatik dobrovolník něco výbušného na palubu propašuje, tam vybouchne a všechny přítomné odexpeduje do jím kýženého ráje. I když se tak nestane, třeba něco bude explodovat na turistickém zájezdu k arabským plážím. Odtud již není příliš daleko do končin, kde následovatelé takové víry - nikoliv komunisté - uřezávají hlavy i mnohým dětem.

Bylo kdy něco takového představitelné v onom sametovém listopadu, když se klíčemi cinkalo? Teď aby se vyčkávalo, že se ozve hlas muezína, lkajícího z věže bývalých chrámů, katedrál dodýchávající západní civilizace. V leckteré evropské končině včetně už i Bruselu, hlavní adresy této kontinentální Unie, nejpopulárnějším jménem, jímž obdarovat chlapečky novorozence, je Mohamed. I takto se již svět pomátl a perspektivně zkrvelačněl.

- - -

Začátkem roku 1979 značně nemilovaný režim snobského vládce šáha Pahlavího se rozpadl, k jásotu pozorovatelů domácích i zahraničních. Zejména ti mimo dosah jeho moci si libovali s očekáváním, že nastane náramná éra modernizace, demokratizace, prosperity.

Mezi nadšenci s tak lahodnou melodií se ozval varující hlas, že svržený diktátor bude nahrazen něčím značně nepříjemnějším - teokracií, ajatolláhy, jejich zabedněností a intolerancí. Svržený šáh byl přece svého druhu modernizátor, avšak příliš překotný, na což nevlídně reagovaly především vesnické živly, jejichž primitivismus je vábil směrem k nepříjemně konzervativním extrémům.

Oním pesimistickým pozorovatelem byl moudrý skeptický Bernard Lewis, tehdy již třicet let se zabývající a důkladně chápající složitou muslimskou oblast - profesor Near Eastern Studies na univerzitě v Princetonu, někdejším působišti Alberta Einsteina. Za své názory byl ovšem tupen - a byl jediný, kdo měl pravdu. Několik měsíců před explozivním dnem 11. září 2001, který Ameriku tuze změnil, Lewis vydal nijak rozvláčnou (pouhých 184 stran) knihu WHAT WENT WRONG? tři slova v názvu, s jedním otazníkem ve smyslu „Co se nepovedlo?“ S podtitulem Western Impact and Middle Eastern Response. Zabývá se okolnostmi, podle nichž rozeznat, proč a jak islám reagoval na rozmach Západu, zatímco mohamedáni byli spíš netečnými svědky svého vlastního pozvolného a pochmurného úpadku. Vztah tohoto Západu a muslimského světa se vzájemně a důkladně vymkl z pantů.

Kolem roku 1760 ve Velké Británii započal vývoj, následovaný zejména Francií a Amerikou, směrem k převážně sekulárnímu systému demokracie a tolerance. Západní Evropa potřebovala čtyři až pět generací takovou změnu absorbovat, pořádně si na ni zvyknout. Země jako Argentina, Čína, Rusko, Indie, celá Latinská Amerika se jen částečně přizpůsobily.

Islám ale nikde v dohledu.. Stále na vavřínech dávných úspěchů - však tisíc let své převahy, která převálcovala podstatnou část Evropy, vyznamenávala se vědou, vědomostmi, výkony přesahujícími tehdejší tamější převážnou zakrnělost. Mohamedáni si hověli v sebeiluzi permanentního dopadu dřívějších generací. Teď aby se vypořádali se západními průmyslovými výrobky, textilem, všemožným tovarem. Obohacující vliv v podobě například Mozarta, Shakespeara, natož pak jejich moderních následovníků, od Stravinského k jazzu, však k nim nepronikl. Arabský svět se pramálo zajímal, co se jinde píše, buduje, vymýšlí, jaká hudba tvoří.

Reformátoři, pokud se mezi následovníky Alláha vůbec vyskytovali, vědomí předchozí superiority neztrácelo v jejich sebevědomých očích na váze. Byli však ochotni se přizpůsobovat, ledacos adoptovat či aspoň imitovat.

Proti nim se ale formovali konzervativci, obviňující takové zrádce ve vlastním islámském táboře a domáhající se vyhýbat všem novotám.

Co tedy a jak tedy teď dál?

„Bude záležet jen na muslimech,“ odpovídá Lewis. Buď by tyto státy na Blízkém východě pokračovaly stále víc na downward spiral of hate and spite, rage and selfpity, poverty and oppression (“dolů po spirále nenávisti a zášti, vzteku a sebelítosti, chudoby a útlaku“), nebo abandon grievance and victimhood, join their talents, energies, resources (“zbavit se svých stížností a pocitu být obětí, a spojit své schopnosti, energie, zdroje“).

Vnucuji se s touto otázkou: cožpak by Korán dovoloval tak užitečné uplatnění vlastních schopností, což není Alláh jediným zdrojem, monopolem všech novot? Tím se ovšem ukazuje cesta zpět k někdejšímu chalifátu, době záviděníhodné slávy.

Lewis přiznává kredit islámským předkům, za jejich výkon tisiciletí, v němž pozvedli tehdejší svět k všeobecnému prospěchu. Jenže to se vše ztratilo, propadlo, prošustrovalo a jako přesné datum takového úpadku je uváděna porážka muslimů na bitevní poli, při neúspěšném pokusu dobýt brány Vídně v roce 1683.

A dodnes je trápí či aspoň mate dilema WESTERNIZATION, což odmítli, a MODERNIZATION, kterou chtějí dosáhnout, stále po ní baží. S dilematem zápolí a to je ovšem ochuzuje - s dvěma výjimkami, jimiž jsou TERORISMUS a DESPOTISMUS.

- - -

Rok po zde již zmíněném knižním bestselleru, a tedy i po 11. září 2001, největším útoku na americké území od doby Pearl Harboru, s ještě větším počtem obětí, tento výtečný znalec napsal a vydal knihu s jednoznačně srozumitelným tituĺem THE CRISIS OF ISLAM a podtitulem Holy War and Unholy Terror. Na otázku, proč tolik nenávisti, odborník Lewis odpovídá: Frustrace z úpadku jejich vlastní civilizace. (Tak přece potvrzuje v dřívějším mém textu zmíněná zpráva OSN (UNDP – United Nations Development Program) o stavu a výkonu arabských států. Je nelichotivá:consistent record of failure - opakované neúspěchy, totální selhání, neochota či neschopnost obyvatelstvu dát svobodu, umožnit prosperitu, zaručit bezpečnost. Vesměs nevalné až ubohé výsledky v hospodářství, jeho produktivitě, v sociálním rozvoji,vzdělání, kultuře.)

Islámský terorismus stále zdárně rozkvétá, džihád vyžaduje nejen vraždění nevěřících psů, ale také - a třeba i s větším dychtěním - podřezávání krků odpadlíkům, úchylkářům, jakýmkoliv disidentům.

Dávky pokrytectví ve vlastních řadách jsou natolik důkladné, že jeho jak tvůrci, tak konzumenti si ho třeba vůbec nejsou vědomí. Marně se tuze rozhořčují, protestují proti údajnému mistreatment (“surovému zacházení“) muslimů v zajetí nepřátelských bezvěrců, zejména Židů krvežíznivých. Takoví žalobci se ale nepohoršují nad svým domácím počínáním - například 25.000 zabitých soukmenovů vlastní víry v syrském městě Hama, což Saddam Hussein snadno přetrumfl bombardováním a chemikáliemi v roce 1991, se 70.000 mrtvolami vlastního obyvatelstva v Iráku.

V kapitole „A Failure of Modernism“ se zabývá trapností, jak se modernizace nepovedla ani v porovnání s výkonem jiných, rovněž málo vyvinutých států. To mnohé radikály popudilo do té míry, že dávají přednost islámskému fundamentalismu, alternativě návratu k tradičnímu primitivismu.

Čas se ovšem nikde nikdy nezastavil, nezřídka jsme překvapováni nevítanými novinkami. Od zde uvedeného hodnocení islámu už uplynulo víc než jedno desetiletí, nikoliv k viditelnému prospěchu naší snad ještě nezcela zkomírající západní civilizace. Rozhodně však není důvod k jásotu, však stačí kolem sebe se poněkud rozhlédnout. Islámští fundamentalisté, všelijací fanatici, sice dávají přednost hodnotám a praktikám středověku, nikoliv však s kušemi, ale s nukleární bombou, bude-li kde ke koupi nebo k ukradení. K pronájmu jsou specialisté v oboru cyberwarfare, aby paralyzovali ten náš tak snadno zranitelný svět. Též postačí se podívat na mapu, kde USIS, IS - Islámský stát, se nejen věnují středověkému uřezávání hlav, ale do boje se pouštějí s nejmodernějším válečným vybavením.. Někdy se jim takové iniciativy nedaří, jindy ale daří a vždy mají výhodu, že milují smrt a my nemáme dost kuráže takové jejich přednosti dostatečně znemožňovat.

KONEC

Neoficiální stránky Oty Ulče