Předinulý měsíc v tomto zdroji vyšel můj text s názvem Trošku se v otroctví vyznat. Se zpožděním mi pak došlo neomluvitelné pominutí týkající se nejpočetnějšího státu Latinské Ameriky. Nyní se tedy pokusím o aspoň částečnou nápravu.

V jednom z původních odstavců jsem psal: „Otroctví jako způsob života v různých stupních podřízenosti se pokládalo za samozřejmost tehdejšího světa, kdežto svoboda, jejíž součástí bylo břemeno odpovědnosti za vlastní rozhodování, byl vynález, s nímž si nynější pozemšťan mnohdy rady neví, co si takto svobodně počít. Však ona závislost na nějaké vyšší autoritě byla jeho jedinou zkušeností, byl na ni zvyklý, připadala mu jako jediná přirozená, normální.“ K tomu jsem pak pouze dodal, že „v západní Evropě rozhodnutí rozloučit se s kolonialismem a z něho plynoucím otroctvím jako zcela poslední bylo Portugalsko, pozbyvší své africké državy Angolu a Mozambik“. Nic víc, což tedy bylo hříšně málo.

Brazílie je pátý stát na světě s největším počtem obyvatelstva. V roce 2013 jich tam napočítali 200 milionů, k 1. lednu letošního roku 2015 jich je už 205 milionů. Rozloha státu se ovšem nemění: 8,5 milionu km2, což tvoří téměř polovinu (47 %) celé Jižní Ameriky, a jen s dvěma výjimkami (Ekvádor a Chile) sousedí se všemi státy kontinentu..

V této končině jsem byl jen párkrát, ale dost jsem ji prošmejdil a o několika zastávkách se zmíním úvodem, dřív než zamířím do historie, jež se v Brazílii považuje za INCONVENIENT - cosi příliš „nevhodného“.

- - -

Započal jsem ovšem v Riu de Janeiro, kde v lednu 1502 přistál Portugalec, záliv si spletl s řekou, a proto takto pojmenoval. Teď se tam tísní víc než pět milionů lidí, víc se jich tam nevejde do prostoru mezi mořem a strmými svahy - bídné brlohy s kouzelnou vyhlídkou vizuální, nikoliv existenční. Bydlel jsem tam v luxusu na Avenida Atlantica, podél bájné pláže Copacabana. Rio obdarovalo lidstvo vynálezem bikinek. Ukazují se v nich ženy nejen nejmladší a nejštíhlejší. Jsou to kouzelnice, ani náznak chloupečku z nich nečouhá. Doporučuje se nezmeškat světově proslulou extravaganci, čtyři dny a noci trvající karneval, surreaálná erotická podívaná. I nenábožensky orientovaní návštěvníci neodolají zamířit k obrovité soše Ježíše Krista, téměř čtyřicet metrů vysokánské, vážící tisíc tun. V porovnání náš letenský Josip Džugašvili byl zanedbatelný prcek. Též jsem zamířil do 60 kilometrů vzdálené horské luxusní výspy Petropolis, kde jsem měl příjemnou příležitost se seznámit s luxusním životem několika našinců, kteří po srpnové internacionální asistenci dali přednost takové změně před zkušeností s normalizací.

V Petropolisu je pohřben slavný spisovatel Stefan Zweig, který spáchal sebevraždu údajně kvůli pesimistickým předtuchám, jak nepovedeně bude vypadat svět po právě vyhrané druhé světové válce. Tento Zweig byl strýcem našeho literáta, nedobrovolného exulanta Egona Hostovského. To mi v New Yorku tvrdíval.

Rio bývalo hlavním městem země, ale nikoliv tím nejprvnějším. Primát patří městu Salvador, dříve známému jako Bahia, obyvatel něco přes dva miliony. Zůstalo tím nejdůležitějším centrem po tři století. Zde sídlila vláda, Salvador byl po Lisabonu tou nejvýznamnější metropolí tehdejšího císařství. Již v jeho prvopočátcích tam mířily lodě s nedobrovolnými pasažéry - s přílivem otroků. Jsou to vlastně dvě města spojená unikátem - totiž výtahem, velevýtahem. Vzestup a sestup 85 metrů zvládne za 15 vteřin, denně tak poslouží 50.000 zájemcům. Cidade Alta - Město Horní, a Cidade Baixa, Město Dolní, a Lacerda Elevator, výtah mohutných rozměrů, je stále v provozu. Město Horní je to historické, s kostely, kláštery, galeriemi, nevěstinci, dělá dojem víc autentický, než co je k vidění na africkém kontinentě. Hezké, fotogenické je Largo do Pelourinho, náměstí s šerednou reputací. Tady se totiž kšeftovalo s člověčinou - hlavní to otrokářský jarmark. Tisícovky ebenového zboží v řetězech odprodány během jednoho sezení.

Leckdo se věnuje malířství, sochařství, práci s kovem. Též tam kvete vúdú s jménem camdomblé. Dostal jsem se k jedné seanci, pseudonáboženskému obřadu s tancováním, bubnováním, účastníky popadal trans, takhle se dovedli bavit celý večer. Zajímavá je též místní specialita jménem capoire - kombinace boje, boxu, kung.-fu, jenže je to jen stínohra, soupeři se jeden druhého nedotknou.

Jen jednou jsem postřehl náznak násilí. V intimním sousedství kláštera byly v provozu dva neřestné domy. Ráno se z něj couraly uondané dívky s opuchlýma očima, s cigaretou ke snídani, obtížně se rozkoukávajíce do světla. Vyšel též transvestita či hermafrodit či obojí. Dlouhé černé vousy a na sobě měl staromodní růžové kombiné. Kluci, co hráli v ulici kopanou, si z něho začali utahovat a osoba nejistého druhu začala běsnit.

V Bahii se též dobře jedlo - tedy dost velká výjimka z pravidla o omezeném kulinárním umu v zemi. Mladší dívky v bělostných nadýchaných spodničkách a svrchničkách dělaly dojem přeludů na svatebním dortu. Podsaditější paní v bahijském kroji seděly na mnohých rozích a stále něco pekly. Kupoval jsem si u nich kobližky z jakési tropické substance.

V Brazílii lid se tísní na pobřeží a za zády má prázdné vnitrozemí, usoudil kongres už v roce 1892, když poslal výpravu najít správné místo pro nové hlavní město. Plynula desetiletí a o projekt se nikdo nezajímal, až do doby, kdy se prezidentem stal Juscelino Kubitschek, politik s českými kořeny, jak jméno prozrazuje.

Takže bych doporučoval po nahlédnutí do bývalého stařičkého hlavního města pak dorazit do toho nejsoučasnějšího..

„Měl jsem dojem, že jsem přistál na jiné planetě,“ zareagoval kosmonaut Gagarin. „Brasilia je utopický horor,“ zatratil ji Robert Hughes, významný kritik umění. V roce 1987 UNESCO zařadilo Brasilii na seznam těch nejnáramnějších pamětihodností (Heritage Sites ), Kubíčkovo dítě se tak dostalo na úroveň přiznanou Českému Krumlovu a náměstí v Telči.

Můj dojem: je to tam už hodně velikánské. Pobyl jsem tam pár dní a metropoli zdolával pěšky. Která budova je nejznamenitější? Ministerstvo zahraničních věcí s jezírkem, ministerstvo spravedlnosti s kaskádami, parlamentní dvojče senátu a sněmovny reprezentantů, je to prezidentský palác? Hlasuji pro katedrálu, výtvor ateisty a též komunisty Niemeyera. Poněkud ve tvaru polootevřeného květu, trošku stan, který drží pohromadě prsty vzpínající se k obloze. Vchází se tunelem. Dojem nedovedu popsat, nejsem kouzelník. Poloprůhledné, průsvitné stěny mžikaly, jako by zvenčí byly posedlé bataliony třepetajících se bělásků..

Měl jsem před sebou cestu do zcela jinačího světa - do Amazonie, mezi 26 státy federace toho zdaleka největšího, ale s pouhými dvěma a půl miliony obyvatel, z nichž naprostá většina sídlí v Manaus, hlavním a vlastně i jediném městě. Blížíme se k přistání, jemuž ale předcházel tuze zajímavý úkaz - řeka dvoubarevná. Na soutoku Amazonky a Ria Negra, tyto vody různé rychlosti, teploty a barvy se po vzdálenost aspoň deseti kilometrů odmítají smísit. Na takovou bizárnost jsem se pak vypravil zblízka podívat.

Manaus s víc než milionem obyvatel je jediné velkoměsto na světě, do něhož a z něhož nevede ani jedna silnice. Jen pár kilometrů vozovky k severu a pak se autobusy nesnadno potácí k výspě Boa Vista, už v sousedství Venezuely. Prý je doprovází vojáci k ochraně před nerudnými Indiány. Manaus leží na levém břehu Ria Negra a most přes řeku nevede - nikde odtud až k Atlantiku žádný není. Břeh je strmý, vysoký, a dobře tak, vždyť v dešťové sezoně se hladina zvedne o dvacet a snad i třicet metrů.

Bylo to po Riu druhé město, jemuž se dostalo elektrifikace, v ulicích jezdily tramvaje a též došlo ke zvlášť extravagantnímu unikátu, totiž vybudování Teatro Amazonas - opery v červeném a zlatém, plno mramoru, tři řady balkonů.. Mělo tam i zpívat přeslavné duo Caruso a naše Destinová.

Rovněž bych doporučil odskok - s pominutím Sao Paula, víc než dvanáctimilionové metropole, dál zamířit k vodopádům Iguazú v koutě, kde hraničí Argentina, Brazílie a Paraguay, kde třicet řek povodí Paraná se sbíhá a padá 200 stop v kaskádách do hlubin, prý 200 000 kubíků za vteřinu a okolí se třese. „Niagara je ukapávající vodovodní kohoutek v porovnání s tím, co jsem tady viděla,“ prohlásila návštěvnice Eleanor Rooseveltová.

Končina je též bohatá na jedovaté hady. Statistika tvrdí, že dochází k uštknutí každého sedmého vetřelce. Se zájmem jsem pročítal na kmenech přibitá varování plazy neprovokovat a netrýznit.

Tak tohle měl být krátký úvod ke slíbenému tématu o historii tamějšího hanebného otroctví.

Slib snad dodržím v příštím pokračování.

KONEC

Neoficiální stránky Oty Ulče